Světově známý polský filozof a politolog ve své originální knize poukazuje na řadu předsudků, lží a pověr, jež si u nás donedávna činily nárok na výsadní postavení.
FILOZOFICKÉ POVĚRY – STRUČNÝ
SLOVNÍK BOCHENSKEHO
Několik
ukázek hesel z knihy polského filozofa a teologa, dominikána Jozéfa M.
Bochenskeho:
„Sto zabobonów. Krótki filozoficzny slownik zabobonów“ (Paryz
1987).
Rozsahem nevelká, ale myšlenkově jasným obsahem velmi bohatá kniha se u nás
objevila již v době totality, kdy vyšla v českém překladu roku
1988 v samizdatové edici Komunikace. Roku 1993 ji pro české vydání
„Stručný slovník filozofických pověr“
v nakladatelství AETERNA přeložil Josef Mlejnek .
Kniha přispívá
k uplatnění kritického a logického myšlení a je i jakýmsi úvodem do
filozofie. Autor se nerozpakuje označit
řadu vžitých názorů současné evropské společnosti jako falešných, ano doslova
jako pověr či blábolů. Zájemcům
samozřejmě doporučujeme k přečtení celou knihu, náš výběr obsahuje jen
zlomek z celkového počtu asi 100 hesel (jejich přehled je uveden na konci
našich stránek). Na úplný závěr několik slov o autorovi.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
AKTIVISMUS
Názor, že pouze
pohyb, činnost, směrování k nějakému cíli má hodnotu a může dát lidskému životu
smysl. V takovém případe by život měl smysl pouze tehdy, kdyby člověk byl
aktivní, neustále k něčemu směřoval. Každé „užívání chvíle", jakoukoli
kontemplaci aktivismus odsuzuje jako něco mrtvého a neužitečného.
Aktivismus existuje
už od starověku, ale v poslední době ho velice zpopularizovali existencialisté.
Právě tito filozofové chápou jsoucnost člověka (tzv. existenci) jako
nepřetržité usilování, napětí, pohyb ve směru budoucí existence: člověk nejenže
koná, ale sám je činností, čirým pohybem, čistým usilováním. Lze snadno
dokázat, že aktivismus je pověra; stačí tu připomenout všem důvěrně známé
okamžiky, kdy člověk nesměřuje k žádnému cíli a přesto má jeho život plný a
mnohdy velice intenzivní smysl. Takový je například okamžik, kdy po koupeli v
moři ležím na písku a vychutnávám vítr a slunce, podobný okamžik prožil jeden z
tvůrců neeuklidovské geometrie, velký německý matematik Reimann, o němž se
traduje, že -jak se svěřil svému příteli - měl intuici svého systému jako celku
a z ní měl tak obrovskou radost, že něco podobného může prožít patrně jenom
málo lidí. Je jasné, že v podobných okamžicích člověk nejedná účelově, k ničemu
nesměřuje, a přesto žije velice intenzivně a jeho život má smysl. Tím, že lidem
upírá právo těšit se z okamžiku, zbavuje
aktivismus smyslu i
samo tnou činnost - protože něco děláme proto, abychom něco získali, ne proto,
abychom donekonečna vyvíjeli činnost pro činnost. Takže oním „ničím", oč v
činnosti jde, musí nakonec být okamžik užívání toho, čeho jsme se snažili
činností dosáhnout.
Jednou z příčin
rozšíření pověry aktivismu je kolektivismus,
pověra, která požaduje, aby člověk žil výhradně pro společnost. Z
kolektivistického hlediska je samozřejmě třeba výhradně pracovat a pracovat;
okamžik „užívání" je přitom považovaný za krádež, ochuzování společnosti o
něco, čím jsme jí povinováni. Kolektivismus je však pověra.
Viz též: existence,
kolektivismus.
ALTRUISMUS
Altruismus včetně
celého prapodivného pojmenování vynalezl francouzský filozof Auguste Comte.
Prapodivným proto, že se skládá ze slovních kořenů převzatých hned ze tří
jazyků (latiny, francouzštiny a řečtiny) - a že skutečnost, kterou mělo
označovat, se diametrálně liší od autentické lásky, kterou měl altruismus
nahradit. Altruismus je totiž láska k druhému člověku in abstracto; také údajně
proto, že je to jiný člověk. Objektem altruismu je tak blíže neurčené individuum,
jež máme milovat v podstatě proto, že je nám cizí a že se od nás liší. Máme tu
co do činění s úplným opakem skutečné lásky, protože v ní milujeme vždy
konkrétní osobu a milujeme ji nikoli proto, že se od nás liší, ale naopak
proto, že je nám blízká a v míře, v jaké je s námi identická. Tento rozdíl si
patrně uvědomoval i samotný Comte a proto pro svůj altruismus vymyslel nové
pojmenování. Směšování tohoto altruismu s normální lidskou láskou je pověra, a
jen málo věcí se svou trapností vyrovná pohledu na křesťanské duchovní, kteří
šíří tento nesmysl z kazatelen, protože si altruismus pletou s křesťanskou
láskou.
Abychom lépe
pochopili vznik slova altruismus, je třeba si uvědomit, že Comtovu altruismu
vůbec nejde o jednotlivé lidi, ale o tzv. „velkou bytost" (grand étre), o
samo lidstvo neboli Humanitu. Protože nás má s touto „velkou bytostí"
spojovat právě altruismus, není ničím jiným než nástrojem modlářství, jímž je
zbožnění lidstva neboli Humanity. Cílem tohoto vynálezu bylo vytvořit doktrínu,
jež by v rámci zmíněného modlářství nahradila křesťanské učení o lásce k
bližnímu.
Viz též: egoismus,
kolektivismus, láska, lidstvo, modlářství.
ANARCHISMUS
Názor, že anarchie
je nejen možné, ale dokonce žádoucí společenské zřízení. Anarchía je řecký pojem označující uspořádání nebo spíš
neuspořádanost, v níž neexistuje žádné násilí ani deontická autorita sankce.
Anarchie je evidentní pověra, přinejmenším v případě, aplikuje-li se na
vyspělejší společnosti. V průběhu pěti tisíciletí dějin lidstva není znám ani
jeden případ, v němž by anarchii nedoprovázelo obrovské množství
nespravedlností, krutostí, vražd atd., jež šly ruku v ruce s rychlým úpadkem
společnosti. Anarchistou lze pak být pouze za předpokladu, že se držíme ještě
jedné pověry, a tou je víra v pokrok. Je však třeba vzít v úvahu, že zastánci
anarchismu ne vždy popírají nutnost jakékoli autority, popírají pouze autoritu sankce. Jsou přesvědčeni, že
dobrovolně uznávaná autorita musí vystačit a že se jí lidé podřídí i tehdy,
nehrozí-li jim žádná sankce. I toto je však pověra. Víme přece, že v každé
společnosti bez výjimky existuje určité procento jednotlivců nedisciplinovaných
resp. zločinných, kteří se vůli většiny nepodřizují. A v naší době je to víc
zřejmé než kdykoli předtím.
Příčinou
rozšířenosti této pověry je, že existující uspořádání a výkon moci jsou
pociťovány jako něco nespravedlivého, což může být v mnoha případech i
oprávněné. Ale anarchismus toto zlo neléčí, naopak, obvykle mívá za následek
útrapy mnohem větší než ty, od nichž chtěl lidi osvobodit.
K popularizaci
anarchismu přispěl ve velké míře marxismus.
Marx sám ostatně převzal jako politický cíl ideály anarchistů. V „ráji na
zemi", jímž má podle něho být komunismus,
nebude už existovat stát ani jakékoli násilí. Jeho cílem je tak vlastně
anarchie. Na marxismu je obludné, že v teorii holduje podobné pověře a
hlásá anarchistický ideál, ale v praxi všude tam, kde se dostane
k moci, zavádí krajní totalitarismus.
Viz též autorita,
komunismus, marxismus, pokrok, stát, totalitarismus.
AUTORITA
V souvislosti s
autoritou vznikla řada pověr přímo strašidelných. K tomu, abychom si uvědomili
jejich zvrácenost, si především musíme objasnit význam pojmu autorita. Říkáme,
že určitý člověk představuje pro jiného člověka v jisté oblasti autoritu právě
tehdy, předává-li mu vše, co spadá do uvedené oblasti, jako první a ve výslovně
formulované podobě (například jako vědecký poznatek, rozkaz apod.), a on vše
přijímá. Jsou dva druhy autority: autorita znalce, specialisty, učenými slovy
autorita „epistémická ", a autorita nadřízeného, šéfa, jíž se říká
autorita „deontická". V prvním případě pro mne někdo znamená autoritu
tehdy a jenom tehdy, jsem-li přesvědčen, že danou oblast zná lépe než já a že
říká pravdu. Epistémickou autoritou ve fyzice je pro mne například Albert
Einstein, ve škole je pro žáky v hodině zeměpisu epistémickou autoritou učitel
zeměpisu atd. Naproti tomu deontickou autoritou je pro mne někdo právě tehdy,
jsem-li přesvědčen, že určitého cíle mohu dosáhnout pouze za předpokladu, že
budu plnit jeho příkazy. Mistr je deontickou autoritou pro dělníky v dílně,
velitel čety je deontickou autoritou pro vojáky. Deontická autorita se dále
dělí na autoritu sankce (sleduje-li autorita jiný cíl než já, ale já se
podřizuji jejím příkazům z obavy před trestem) a autoritu solidarity
(sledujeme-li stejný cíl: námořníci mají v nebezpečí stejný cil jako kapitán
lodi).
1. První pověrou o autoritě je názor, že
autorita je něco, co se protiví rozumu. Ve skutečnosti však uposlechnutí
autority představuje velice uvážlivý postoj, jenž je ve shodě s rozumem.
Tvrdí-li například matka dítěti, že existuje jedno veliké město, a to město se
jmenuje „Varšava", chová se dítě velice rozumně, přijímá-li to jako
pravdu. Stejně rozumně se chová i pilot věřící meteorologovi, který ho
informuje, že v daném okamžiku je nad Varšavou tlaková výše a západní vítr o
rychlosti šedesát metrů za sekundu - protože míra
informovanosti
autority je v obou případech větší než u dítěte nebo u pilota. Autorita má své
místo dokonce i ve vědě. K tomu, abychom se o tom přesvědčili, stačí vzít v
úvahu obrovské knihovny, které se nacházejí v každém vědeckém institutu. Knihy
z těchto knihoven nejčastěji obsahují referáty o vědeckých výsledcích, k nimž
dospěli ostatní vědci, jinými slovy obsahují výpovědi epistémických autorit.
Podobně bývá navýsost moudrým jednáním uposlechnout autoritu, například
kapitána lodi. Tvrzení, že mezi autoritou a rozumem existuje vždy a všude
rozpor, je pověra.
2. Druhou pověrou, jež se v souvislosti s
autoritou objevuje, je přesvědčení, že existují autority abych tak řekl
univerzální, tj. že existují lidé, kteří jsou autoritou pro všechny oblasti. Je
jasné, že tomu tak není; každý člověk je autoritou nanejvýš v nějaké vymezené
oblasti nebo nanejvýš v několika oblastech, nikdy však ve všech. Einstein byl
nepochybně autorita v oblasti fyziky, ne však v morálce, politice nebo
náboženství. Respektování podobných
univerzálních
autorit je nicméně velice rozšířená pověra. Když například grémium
univerzitních profesorů podepisuje nějaký po litický manifest, děje se tak za
předpokladu, že je čtenáři budou považovat za politickou autoritu, jako by
jejich autorita vědců měla univerzální platnost, i když nic podobného zcela
evidentně nejsou. Protože tito vážení profesoři jsou nepochybně autoritami ve
věci dějin francouzské revoluce, čínské keramiky nebo počtu pravděpodobnosti,
nikoli však v oblasti politiky a podobnými prohlášeními svou autoritu
zneužívají.
3. Třetí obzvlášť škodlivou pověrou je
směšování deontické autority (šéfa) s epistémickou autoritou (znalce). Mnoho
lidí je přesvědčeno, že ten, kdo má moc a je proto deontickou autoritou, je z
tohoto titulu zároveň autoritou epistémickou a může své podřízené poučovat
například o astronomii. Autor těchto řádků zažil svého času „přednášku"
jednoho vyššího důstojníka (naprostého diletanta v oboru) o astronomii, kterou
držel před oddílem, v němž byl v uniformě desátníka přítomen docent astronomie.
Obětí této pověry se mnohdy stávají i lidé znamenití jako například zakladatel
řádu jezuitů svatý Ignác z Loyoly, jenž ve známém dopise žádá portugalské otce,
aby „podřizovali svůj rozum představenému", tj. autoritě čistě deontické.
Viz též: guru,
intelektuálové, racionalismus, rozum.
DEMOKRACIE
Demokracii v
podstatě nelze definovat, tak veliké panuje v této věci zmatení pojmů. Samo
přesvědčení, že demokracie je odpovídající uspořádání veřejných věcí, není
pověrečné, Pověrou je však slepá víra, že jedinou přípustnou formou zřízení je
pouze demokracie, aniž by se odlišovaly různé významy slova. Slovo demokracie
má přinejmenším šest významů: demokracie jako uspořádání společnosti, určitý
druh této demokracie, liberální zřízení, ústavní stát, sociální demokracie a
konečně diktatura strany.
1. Na prvém místě
označuje demokracie zřízení, v němž vládne lid, resp. volí ty, kdo vládnou. Je
to demokracie ve smyslu lidovlády. Je-li tomu tak skutečně, potom je třeba
říci, že pojem „lidová demokracie" je nesmysl, protože doslova znamená
„lidovou lidovládu", tedy něco jako „máslové máslo". Slovo demokracie
totiž pochází z řeckého démos (lid) a kratein (vládnout) .
2. Často se ovšem
pojmem demokracie neoznačuje demokracie vůbec, ale určitá forma demokratického
zřízení. A zde existují nejrůznější druhy demokracie. Jedním z nich je tzv.
bezprostřední demokracie, jež se dosud praktikuje v některých malých
švýcarských
kantonech, kde se na
tzv. Landsgemeinde shromažďuje všechen lid, aby přímo řešil nejrůznější státní
záležitosti; stejná je v určité míře i demokracie praktikovaná ve švýcarské
konfederaci. Jinou formou demokracie ve smyslu uspořádání společnosti je
demokracie parlamentní, v níž lid volí své zástupce (parlamentáře). Rovněž tato
demokracie má různé formy; existuje například demokracie prezidentská (ministři
odpovídají prezidentovi, jehož volí lid) a demokracie stran (ministři
odpovídají parlamentu). Často se setkáváme s tím, že některá z těchto četných
forem demokratického zřízení je považovaná za jedinou „skutečnou"
demokracii, což je evidentní pověra.
3. Od demokratického
zřízení je třeba odlišovat zřízení liberální, v němž například panuje svoboda
tisku, svoboda shromažďování apod. Stává se, že uvedené svobody jsou v
demokratickém zřízení omezovány (zpravidla například v době války) a že naopak
v nedemokratickém zřízení existuje více svobody.
4. Něco jiného je
také zákonné uspořádání, třebaže i ono bývá často označováno pojmem demokracie.
Právní stát je zřízení, v němž jsou respektovány právní normy. Že je
chybné směšovat zákonnost s demokratickým zřízením, vyplývá ze skutečnosti, že
existuje řada
států
s demokratickým zřízením, v nichž není respektována zákonnost a že jsou
naopak známy nedemokratické, ale právní státy. Představu o druhé možnosti si
můžeme učinit ze známé anekdoty z doby Friedricha Velikého, jenž byl samovládce
a v jehož státě
nebylo po demokracii
ani stopy. Hovoří se v ní o mlynáři, jemuž královští úředníci zabrali mlýn a
jenž prohlásil, že jde do Berlína,
protože - podle jeho vlastních slov - „v Berlíně jsou ještě soudci". Takže
mlynář věřil v zákonnost tohoto nedemokratického státu.
5. Rovněž není
namístě směšovat demokratické zřízení, a v podstatě i liberální či právní
zřízení, s demokracií „sociální". Demokracie uvnitř společnosti přináší
takové uspořádání, v němž mezi jednotlivými vrstvami neexistují psychologické
přehrady. Že je tato „sociální" demokracie něco jiného než demokratické
uspořádání, nám potvrzuje skutečnost, že existují země s čisté demokratickým
zřízením, v nichž jsou tyto bariéry velice silné, na druhé straně jsou země bez
demokratického zřízení, v nichž nejsou mezi příslušníky různých sociálních
vrstev příliš hluboké rozdíly. Podobná „sociální" demokracie existuje
dokonce v zemích ovládaných tyrany, kteří chtějí všechny občany snížit na
úroveň nevolníků.
6. A konečně
marxisté-leninisté si uvykli označovat za demokracií diktaturu své strany;
podobné terminologie používají také tyranští samovládci v mnoha zaostalých
zemích, v nichž často existuje pouze jedna strana. Říkat takovému zřízení
demokracie je patrné tou nejtěžší pověrou, jakou si lze představit, protože v
něm neexistuje demokracie ani v jednom z výše uvedených významů: demokracie ve
smyslu uspořádání společnosti nebo ve smyslu liberalismu atd.
Nezávisle na zmatku
kolem pojmu demokracie i na pověře spočívající v tom, že za „skutečnou"
demokracii je považován pouze jeden z významů slova, existuje ještě jedna
velice rozšířená pověra, Spočívá v těžko pochopitelném přesvědčení, že
demokracie, nebo dokonce některá z forem demokratického zřízení, které se
osvědčilo jako vhodná forma vlády v naší zemi nebo zemičce, musí být nastolena
všude ve světě, v Číně, stejně tak v Etiopii či Brazílii. Že je to pověra,
vyplývá už z prostého faktu, že ze sto šedesáti v současnosti existujících
států má demokratické zřízení sotva 21. Podléhat této pověře je jedním z nejhorších
a nejvíc kompromitujících projevů provincialismu.
Viz též: autorita,
elita, lid, stát, rovnost, svoboda.
DIALEKTIKA
Název dialektika
pochází z řeckého dialegein,
diskutovat, původně tedy byla dialektika
uměním diskutovat. Celá dlouhá údobí - například u starověkých stoiků
nebo ve scholastice - byla pojmem dialektika označována logika. V tomto významu není dialektika, ani v nejmenším pověrečná,
naopak může být velice užitečným uměním. Až německý filozof Hegel zatížil slovo
dialektika novým, pověrečným významem a díky tomu se také z vyznávání dialektiky stala pověra. Je-li vůbec možné
pochopil Hegelovu myšlenku (píše velice nejasně), příroda se jaksi pouští do
diskuse sama se sebou. Následkem této diskuse vzniká pohyb, postupně se
vynořují různé bytosti atd. Hegel a jeho vyznavači dále tvrdí, že ve světě
existují rozpory, protiklady, protože příroda diskutuje sama se sebou a v
diskusi koneckonců jeden z partnerů popírá to, co tvrdí ten druhý. A protože
tomu tak je i v celé skutečnosti a protože svět je plný rozporů, nemůže
být běžná logika, která je
nerespektuje, dobrá, ale může být nanejvýš vhodná pro „použití v kuchyni"
(Lenin). Ve filozofii platí jiná, „vyšší", dialektická logika, s
rozpory-protiklady a jinými nesmysly. Hegelovi vyznavači se také mnoho
namluvili o neexistenci jednotlivců: skutečná existence přísluší pouze celku.
Tak například ve státě je lidský jednotlivec pouze „dialektickým momentem"
celku, tj. státu, něčím na způsob pomíjivé vlnky na povrchu oceánu. Z takto
pojaté objektivní dialektiky jinými slovy z takto chápaného popisu světa,
vyrůstá tzv. subjektivní dialektika, ona údajně „vyšší" logika a
metodologie myšlení. Lenin a po něm Stalin se snažili definovat pravidla této
dialektické metody. Podle Stalina spočívá dialektická metoda v tom, že různé
jevy je třeba nahlížet / hlediska celku: zkoumat, kam směřuje pohyb, vzít v
úvahu překážky, protiklady (Stalin jim jako všichni dialektikové říká
„rozpory") atd. Tato dialektika má být autentickou logikou proletariátu,
revoluce, komunismu atd.
Většina tezí této
dialektiky jsou kompromitující pověry. Pověrečné je například přesvědčení, že
příroda vede sama se sebou diskusi. Pověrečná je víra v jakousi údajně
„vyšší" logiku. Jinou pověrou je přesvědčení, že někdo pomocí oné údajné
dialektiky, jež je v nejlepším případě snůškou velice primitivních rad, které
se žádným způsobem nemohou srovnávat se zásadami současné vědecké metodologie,
dosáhl vůbec kdy nějakých výsledků. Samotný Marx, jehož se dialektikové rádi
dovolávají, nepoužíval nikdy nic jiného než běžnou formální logiku a
metodologii přírodních věd. V aplikovatelnost té druhé však věřil jako v
proroctví. Pověrečný charakter dialektiky je natolik zřejmý, že i v Sovětském
svazu, kde je vnucována násilím, se někteří filozofové odvážili protestovat. V
současné době se tam vedle oficiální dialektiky toleruje i zdravý lidský rozum
a skutečná logika. Co je příčinou takového úspěchu dialektiky? Byl by
nepochybně menší, kdyby se k ní nehlásily komunistické strany celého světa a
nevnucovaly ji násilím všude, kde jsou u moci. Ale vedle stranického násilí
sehrála určitou roli také víra ve znamenitost pověrečných filozofií jako
Hegelova. Uvažuje se nejspíš následovně: všechno, co radí proslulý filozof, je
dobré a užitečné. Hegel je proslulý filozof a doporučuje dialektiku, proto je
dialektika dobrá a užitečná. Tímto způsobem s sebou jedna pověra přináší po
další. Dialektik má navíc tu
„výhodu", že dialektika zprošťuje svého vyznavače povinnosti předkládat
přesné důkazy. Dialektika sama neobsahuje jeden jediný zákon, jednu jedinou
direktivu, o níž by se dalo říci, že je „logická". Protože je v rozporu s
principy formální logiky, vytváří ve svých vyznavačích šálivý pocit svobody:
všechno se jim jeví jako přípustné. Tato falešná osvobozenost od zákonů formální
logiky není nic jiného než právo na blábolení, na nesmysl. Ve jménu této
pověrečné dialektiky byli a dosud ještě jsou pronásledováni a vražděni lidé.
Pověra o dialektici je jednou z nejzhoubnějších pověr, které známe.
Viz též: blábol,
logika, marxismus, rozpor, svoboda.
EKONOMISMUS
Pověrečná víra, že
člověk má pouze tzv. materiální potřeby (jídlo, bvdlení ap.) a že jejich
uspokojení automaticky přináší uspokojení ostatních potřeb a tím i štěstí lidí.
Že je to pověra, je vidět například v bohatých zemích, kde jsou materiální
potřeby uspokojovány nadbytečně, přesto se tam mnoho lidí, především mladých,
necítí šťastně a trpí.
Původ této pověry,
jež tvoří společný základ jak kapitalismu
tak marxismu, je jasný: v obdobích,
kdy materiální potřeby lidí nejsou uspokojovány, kdy lidé například trpí
nedostatkem jídla, snaží se uspokojit v prvé řadě je, zatímco ostatní potřeby
se jim jeví jako druhořadé. Ekonomismus však není nic jiného než přenášení
tohoto přístupu i na období blahobytu; a podobná období se díky Bohu v dějinách
vyskytují: i zde jde tudíž o pověru.
Viz též:
kapitalismus, marxismus, hodnota.
ELITA
Skutečnou elitu
tvoří v dané společnosti skupina nejvýznačnějších osob ve věci charakteru,
vědění, rozumu, tvůrčích schopností atd. V tomto smyslu znamená elita protiklad
lidu.
Nejzávažnější pověrou o elitě
je v současné době přesvědčení, že elita je zbytečná nebo dokonce pro
společnost škodlivá, že je proto nutné každou elitu zlikvidovat a nedopustit,
aby se vůbec někde objevila. Ve Spojených státech není například v celé řadě
škol dovoleno dávat žákům při zkoušce špatné známky, aby se tím nadanějším
dětem „neudělovala privilegia". Zastánci této teorie také mnoho namluvili
o tom, že elita vykořisťuje lid atd. Každému by mělo být jasné, že jde o
pověru. Podlehneme-li této pověře, má to pro společnost strašlivé následky.
Vždyť blahobyt, pokrok a mnohdy i samotný život společnosti závisí na tom,
podařilo-li se skutečně vytvořit dobrou elitu. Společnost bez elity je
odsouzena ke zkostnatělosti a k brzké smrti.
Vedle pochopitelné
lidské závisti je hlavní příčinou vzniku této pověry jiná, v jistém smyslu
opačná pověra, podle níž jsou za elitu považováni v zásadě všichni, kdo se od
ostatních odlišují výlučně svým původem z bohatého a vlivného rodinného
prostředí a kdo tedy přísluší k aristokracii, plutokracii nebo k byrokratické
„nomenklatuře". Avšak podobné kasty nemají se skutečnou elitu nic
společného - ty mají rovněž tendenci uzavírat se v sobě samotných. Jejich
existenci i to, že chtějí být považovány za něco vyššího, pociťují někteří lidé
jako nespravedlnost a z toho nakonec vzniká odpor k jakékoli elitě, a to i k
elitě autentické.
V souvislosti s elitou se konečně objevuje ještě třetí
pověra, jež v podstatě souvisí s oběma předešlými, a tou je názor, že
příslušníci elity nemají být odměňováni lépe než ostatní. Pravý opak je
pravdou: společnost, která chce mít skutečně dobrou elitu, musí lidi pobízet,
aby k ní chtěli příslušet: mimo jiné i tím, že budou mít naději na lepší
výdělky. Nic se nevyplácí víc než právě tato politika.
Viz též: lid,
rovnost.
ETIKA
Soubor zásad
lidského chování (někdy méně přesně nazývaný „morálka"). S etikou souvisí
hned několik pověr.
1. Jedna spočívá v
přesvědčení, že existuje jakási „vědecká etika", tj. že prostřednictvím
vědy můžeme zjistit, jak máme v životě postupovat. Je to pověra, neboť věda se
zabývá pouze fakty, tím, co je i a z toho, že něco je, jinými slovy z vědy o
faktech, nikdy nelze vyvodit, co má být, žádnou direktivu, normu nebo zásadu
jednání. Je pochopitelné, že člověk musí k tomu, aby se mohl správně
rozhodnout, také znát určitá fakta, ale tato informovanost sama o sobě ještě
nestačí: navíc je třeba si osvojit určité etické zásady. Anna se například
dovídá, že její kolegyně Věra onemocněla a je sama. To je fakt. Ale z toho, že
Anna ví o onemocněni své kolegyně Věry, ještě nevyplývá, že je povinna ji
navštívit. Aby mohla dospět k tomuto závěru, musí Anna také vyznávat morální
zásadu: „nemocné a opuštěné kolegyně je třeba navštěvovat". Bez této etické
premisy nelze uskutečnit žádné rozhodnutí. Tuto premisu nelze vyvodit z žádného
poznání skutečnosti. Víra ve vědeckou etiku je proto pověra.
Zvláštní odrůdou
této pověry je víra v existenci jakési filozofické etiky. Úkolem vědecké
filozofie však není moralizování, ale zkoumání, analýza. Filozof nicméně může v
souvislosti s morálkou plnit tři úkoly. Může ji za prvé zkoumat a přitom se
snažit pochopit, o co vlastně jde (což často není nijak jednoduché). Za druhé
může zjišťovat, zda ten či onen příkaz neobsahuje vnitřní rozpor. A konečně si
může sám klást otázku, jaký je jeho vztah vůči etice uznávané v daném kulturním
prostředí a u těch, kdo uvedené příkazy šíří. Ale filozof nemůže jako filozof
lidem předpisovat, jak se mají chovat, jinými slovy nemůže moralizovat
2. Jinou pověrou,
která se v poslední době šíří obzvlášť mezi teology, je tzv. situační etika:
to, jak mám jednat, závisí výlučně na situaci, na postavení, v jakém se
nacházím. Tento názor má
pravdu pouze v tom,
že situace je jinými slovy úhrn faktů, které je třeba při rozhodování vzít v
úvahu - sama znalost faktů však nestačí: z žádné situace není možné vyvozovat
nějakou povinnost, nepřijímáme-li zároveň nějakou etickou direktivu, zásadu.
Z toho důvodu je tato pověra pouze obměnou pověry první; liší se od ní
pouze zdůrazňováním relativity zásad
jednání –jde tu proto o jednu z podob etického relativismu.
3. Stejně pověrečný
charakter má i časté redukování etiky na techniku. Rozdíl mezi těmito dvěma
oblastmi spočívá především v tom, že technické směrnice a příkazy jsou vždy
podmíněny cílem činnosti, zatímco etické normy nejsou nepodmíněné, na jakémkoli
cíli
nezávislé. Uveďme si
příklad. Technika.ovládání automobilu nám říká, že ten, kdo chce dobře a s
jistotou vybrat ostrou zatáčku, musí před ní zpomalit a zařadit nižší rychlost.
Tato direktiva je stejně jako všechny technické předpisy závislá na cíli:
nebude-li nějaká stará dáma chtít při jízdě automobilem rychle vybrat zatáčku,
ale pojede stále rychlostí 25 km za hodinu, nebude vůbec potřebovat ani
zpomalit ani zařadit nižší rychlost. Ale morální příkaz „nepodřízneš hrdlo
vlastní matce, abys získal sto korun na pití“, není závislý na žádném cíli.
Především to v žádném případě nijak nezávisí na tom, zda syn, jenž vlastní
matce podřízne krk, skončí nebo neskončí v pekle. Dokonce i v případě, že by
žádné peklo nebylo, nebo v případě, že by měl skončit v pekle za to, že vlastní
matce krk nepodřezal, zůstane etický princip „nepodřízneš krk vlastní matce,
abys získal sto korun na pití“ bezpodmínečně platný. Kdo si plete techniku s
etikou a etické příkazy podmiňuje cílem, stává se obětí pověry. Tuto pověru
rozšiřoval mimo jiné i Lenin, protože podle něj je „dobré a morální“ to, co slouží zboření starého světa atd.,
čímž se morálnost či amorálnost nějakého činu stává závislá na cíli.
Krajní podobou této
pověry je známé rčení „účel světí
prostředky“. Pravda je však taková, že žádný cíl, byť byl nejvznešenější,
neposvěcuje a neospravedlňuje, a ani nemůže ospravedlnit, zlé prostředky.
4. Je zde ještě na
místě zmínit se o pověře související s otázkou autority v oblasti etiky.
Poměrně mnoho lidí je totiž toho názoru, že velice vzdělaný člověk (univerzitní
profesor) nebo někdo s velkým talentem (vynikající malíř) je automaticky
autoritou i ve věci morálky. Je to pověra: oblast morálních hodnot se liší od
sféry vědy a umění - odborníci v obou oblastech nejsou proto autoritami v
etice. Často se stává, že člověk nevzdělaný morálně převyšuje učence a ten, kdo
je ve věcech umění úplný prosťáček, stoj í morálně výš než umělec. Autoritou v
morálních otázkách může být výlučně člověk, jenž je sám morálně na výši.
Viz též: hodnota,
realismus.
FILOZOFIE KŘESŤANSKÁ
Pojem křesťanská
filozofie může buď označovat filozofii, která se rozvíjela v křesťanském
prostředí (křesťanská filozofie historicky), nebo filozofii, jež se opírá o
křesťanská dogmat. To, že existuje křesťanská filozofie v prvním smyslu, je
evidentní skutečnost a uznávat tuto skutečnost není pověra. Pověrou naopak je,
považujeme-li za křesťanskou filozofií filozofii v druhém smyslu. (Podezření,
že jde o křesťanskou filozofii v onom druhém, pověrečném významu ovšem vyvolává
už samotná okolnost, že se představitelé křesťanské filozofie snaží prokázat
například platnost tvrzení, že existuje Bůh, že lidská duše je nesmrtelná, že
člověk má svobodnou vůli atd.). Že jde
skutečně o pověru, vyplývá z definice filozofie jakožto vědy nezávislé na
jakémkoli světovém názoru, která se proto nemůže opírat ani o křesťanská
dogmata.
Tato pověra udivuje
o to víc, že se její vyznavači nejednou odvolávají na svatého Tomáše
Akvinského, jemuž vděčíme za první jasné odlišení víry od vědy a tudíž i od
filozofie. Jednou z příčin rozšíření této pověry byla existence jiných, rovněž
pověrečných novověkých filozofií, které
se nejčastěji opíraly o nějaký světový
názor, jako například filozofie vycházející z osvícenství. O posílení tradice křesťanské filozofie (ve druhém
smyslu) se význačným způsobem přičinil vznik marxismu, jehož vyznavači obdobnou
pověru praktikují zcela nepokrytě („marxistická filozofie").
Viz též: filozofie
novověká, marxismus, osvícenství světový názor, věda.
FILOZOFIE
NOVOVĚKÁ
Temné období v
dějinách filozofického myšlení, jež trvá počínaje renesancí (šestnácté století)
až zhruba do poloviny devatenáctého století. I když se nedá tvrdit, že všichni novověcí filozofové byli tvůrci nebo
obětmi pověr je pověrou mínění, že novověká filozofie je skvělé a progresivní
období dějin evropského myšlení. Přesněji řečeno, při hodnocení této filozofie
je třeba odlišovat dvě věci: analýzu a syntézu. Jde-li o analýzu, potom někteří
novověcí filozofové jako například Hume a Leibniz přinesli řadu cenných
myšlenek a zasloužili se o lepší pochopení řady specifických otázek. Veliké
syntézy, které většina těchto filozofů vytvořila, a které mají v nejlepším
případě jistou literární hodnotu, nemají s vědou nebo s vědeckou filozofií
prakticky nic společného. Ve srovnání s obdobím, jež předcházelo
i s obdobím jež
následovalo potom, je novověk (v protikladu k běžně rozšířenému mínění) dobou
úpadku filozofie.
K tomu, abychom se o
tom názorně přesvědčili, si stačí položit otázku: v čem spočívá podstata
filozofie? Spočívá samozřejmě ve zkoumání logických a ontologických problémů,
otázek, jež se týkají jazyka apod. Na prvním místě si můžeme ověřit, že v
novověké filozofii neexistuje logika, která by stála za řeč (výjimku zde tvoří
geniální dílo Leibnizovo). Navíc přínos, jaký pro logiku znamenalo předchozí
období, zůstal v té době prakticky zapomenut, dokonce i ti nejvýznačnější
filozofové - například Kant a Hegel -znali pouze jakési mlhavé a k tomu ještě
špatně pochopené zbytky logiky starověké a středověké. Situace logiky v té době
byla natolik beznadějná, že podstatná většina geniálních Leibnizových děl mohla
vyjít teprve v roce 1903 (!). Navíc novověká filozofie neví nic nebo téměř nic
o ontologii, jež se zabývá nejobecnějšími vlastnostmi objektu vůbec a je tudíž
základní filozofickou disciplínou. Neexistuje v podstatě žádná filozofie
jazyka. Novověcí filozofové mají zvláštní zvyk vykládat o pojmech tak, jako
kdyby pojmy rostly ve vzduchu a nebyly prostě a jednoduše významy slov. Každá význačná filozofie, evropská
(starověk, scholastika, dvacátého století) stejné jako například indická
(bráhmanismus a buddhismus), obsahuje propracovanou filozofii jazyka, ale
novověká filozofie o ní nemá ponětí. Můžeme zde uvést ještě jednu příznačnou
charakteristiku: novověká filozofie nezná žádnou filozofii lásky, jež by si
zasloužila tento název. Například takový spisovatel jako Spinoza, považovaný za
velkého filozofa, definují lásku jakožto „libost spojenou s ideou vnější
příčiny". Vynikající filozof lásky našeho století Max Scheler o tomto
výroku oprávněně prohlásil, že kdyby tomu tak skutečně bylo, potom bychom
museli milovat salám, protože ho pojídáme s libostí a s ideou, že tento salám
je pro nás (před snězením) něco vnějšího. Jde tu jednoduše o neseriózní nápady
které v žádném případě neobstojí při srovnáni s filozofií lásky, jako například
vypracovali filozofové starověkého Řecka (Platón, Aristoteles, Plotinos) a
scholastikové (sv. Tomáš Akvinský, Jan
Duns Scotus), ani s analýzami téhož předmětu, jež uskutečnili filozofové
dvacátého století (Freud, Scheler, Jaspers, Sartre).
Zato se v novověké
filozofii setkáváme se dvěma jinými věcmi: s velkými systémy a s teorií
poznání. Novověcí filozofové produkují v masovém měřítku veliké syntézy, jež
mají buď (u lidí slabé víry) podepřít náboženství, jako například u Kanta -
nebo je nahradit, jak je tomu například u Spinozy. Na druhé straně se zabývají
úvahami, existuje-li svět, existuje-li mimo naši hlavu a jinými podobnými
věcmi, tj. obecnou teorií poznání. Tato teorie je ovšem nejspíš sbírkou
pseudoproblémů, protože se týká všech soudů a o všech soudech obecně se nedá
nic říci, jak tvrdí vědecká logika. V současné vědecké filozofii se také v
žádném případě s podobnými úvahami nesetkáváme.
Kdo považuje
novověkou filozofii nejen za vědeckou, ale dokonce za jedinou pravdivou a
skutečně hodnotnou filozofii, ten se stal obětí podivné pověry.
V této souvislosti
si můžeme položit dvě otázky: Co bylo příčinou filozofie v novověku? Co je
příčinou pověrečné víry, že novověká filozofie je skvělá, pokroková a vědecká?
Jednou z příčin společných oběma
jevům je propaganda šířená spisovateli z doby osvícenství. Natolik
velkolepě se vysmívali středověku, logice a v mnoha případech i
filozofickému rozumu, že se jim podařilo lidi úspěšně přesvědčit o naprosté
nepřítomnosti myšlení ve středověku. Přispěla k tomu také ta okolnost, že
oproti středověku, který byl katolickou epochou, získalo v průběhu
novověku převahu protestantské a racionalistické myšlení, jež se ke katolicismu
stavělo silně nepřátelsky. Jeho představitelů, zjevně záleželo na tom, aby bylo
zneváženo a zapomenuto vše, co bylo před Lutherem a celou novověkou filozofií.
Jinak v oné době pozorujeme počínaje renesancí zajímavý jev, jehož si
všiml Whitehead: „Génius se přesunul do
fyziky.“ Na rozdíl od starověku a středověku zůstali ve filozofii pouze
průměrní lidé. A to bylo příčinou jejího úpadku.
Viz též: logika,
metafyzika, renesance, scholastika, teorie poznání.
INTELEKTUÁLOVÉ
Jsou to lidé, kteří:
1) mají určité akademické vzdělání nebo vzdělání podobné akademickému;
2)
nemají nic společného s ekonomickou sférou, především nejsou dělníky;
3)
ujímají se veřejně slova a chtějí, aby je všichni považovali za "autoritu“
ve věcech morálky, "politiky“, "filozofie“ a "světového názoru“.
Dělník proto není intelektuálem, i kdyby byl třeba geniální, stejně tak
obchodník nebo univerzitní profesor, pokud se drží své odbornosti. Kdokoli z
nich však může být nějakým způsobem do grémia intelektuálů kooptován ve chvíli,
kdy se i on začne vyjadřovat k výše uvedeným záležitostem. Intelektuály jsou
nejčastěji novináři, literáti, umělci, ale setkáváme se s nimi dost často i
mezi univerzitními profesory, především v řadách těch, kdo kolektivně
podepisují různé politické a morální manifesty. Pověra o intelektuálech - a je
to pověra velice závažná - spočívá v tom, že intelektuálům by měla z titulu
jejich funkce příslušet autorita v oblasti etiky, politiky a světového názoru.
Díky všeobecné rozšířenosti této pověry hráli a nadále mnohdy hrají rozhodující
roli v životě společnosti. Byli to mimo jiné také oni, kdo řídili řadu
revolucí, které -v protikladu k panujícím předsudkům - byly téměř vždy dílem
nikoli lidových mas, ale intelektuálů. Není třeba dokazovat, že jde o pověru,
protože víra v autoritu intelektuála stojí doslova na ničem. Tak například
profesor, jenž přednáší novověké dějiny, je pochopitelně autoritou (epistémickou), pokud jde o francouzskou revoluci, nikoli
však v oblasti využití atomové energie. Podepisuje-li tento profesor se svými
kolegy, odborníky například v čínské keramice, zoologii nebo počtu
pravděpodobnosti, deklarace, jež se týkají využití atomové energie, dopouští se
evidentně zneužívání své autority, jež je o to horší v míře, v jaké
vyvolává dojem, že hovoří sama „věda“.
Jednou z příčin
vzniku této pověry je nedostatečná důvěra běžně pracujících lidí ve vlastní
zdravý úsudek a také zvláštní atmosféra vytvořená kolem vědy, umění atd., která
se pak přenáší rovněž na intelektuály.
Viz též: autorita,
literáti, novináři, umělci.
MLÁDEŽ
V polovině 20.
století se rozšířil názor, že mladí lidé, a to dokonce nedospělí, jsou v každém
ohledu lepší, moudřejší atd. než lidé dospělí. Mám podezření, že se s něčím
podobným setkáváme už v „Ódě na mladost":
Nechť
si jiné drtí věk
a k
zemi shýbá vrásčitá čela...
Ty,
mladosti, vzlétej nad obzory...
Ať se už věci mají
jakkoli, je názor o absolutní převaze mládeže zcela neopodstatněná pověra.
Každý lidský věk má své přednosti i své nedostatky. Mladí lidé mají v sobě
například víc dynamismu než starší, mají však méně zkušenosti a mnohdy i síly a
charakteru. Nejlepším věkem člověka není ani mládí nebo staroba, ale zralý věk
a pouze lidé v zralém věku by měli zastávat vedoucí místa. Z toho nijak
neplyne, že by nemohli přijímat rady od mladých nebo (mnohem spíš) od starých.
Ale připisovat mládeži převahu ve všech ohledech je skutečně velice podivná
pověra.
NOVINÁŘI
Novinářství je povolání
lidí se specializací na prostředky masové komunikace neboli masmédia: noviny,
časopisy, rozhlas, televize apod. Jak už prozrazuje samotný název, je úkolem
prostředků masové komunikace předávat informace masám. Proto jsou novináři
především zpravodaji. Jsou to specialisté na shromažďování, formulaci a
předávání informací druhým. Pohybují-li se v této oblasti, je jejich práce
prospěšná a nelze jim nic vytýkat. Ale v průběhu posledního století si novináři
přivlastnili jinou funkci a vystupují v rolích učitelů a kazatelů morálky.
Nejen že informují čtenáře a posluchače o tom, co se stalo, ale domnívají se,
že mají právo je poučovat o tom, co si mají myslet a co mají dělat. A protože
se jejich názory masově rozšiřují, zaujímají novináři privilegované postavení,
mají někdy skutečně monopol na poučování lidí o tom, co je dobré a co je
špatné.
Víra, že tomu tak
skutečně má být, že novináři skutečně máj í právo se tak chovat, že je třeba
jim věřit, když nás o něčem poučují, je jednou z typických současných pověr.
Protože pokud jde o poučování, nepřísluší novinářům žádná autorita. Nejsou sami
o sobě specialisty v žádném vědním oboru ani morálními autoritami nebo
politickými vůdci. Jsou jednoduše bystrými pozorovateli a umějí psát, resp.
hovořit. Navíc je bohužel už samo povolání novináře nebezpečné v tom smyslu, že
jsou nuceni psát o nejrůznějších věcech, o kterých toho většinou moc nevědí
nebo v nejlepším případě postrádají soustavné poznání.
Novináři jsou proto
téměř vždy nevyhnutelně
diletanty. Považovat je za autoritu, dovolovat jim, aby poučovali jiné lidi,
jak se to v současnosti neustále děje, je pověra. Hledáme-li příčinu
rozšířenosti této pověry, musíme si s hanbou přiznat, že existuje nejspíš pouze
jedna: dětinské přesvědčení, že vše vytištěné je pravda, obzvlášť je-li to
napsáno krásnými slovy.
Viz též: autorita,
umělci, intelektuálové.
NUMEROLOGIE
Numerologie neboli
věštění z počtů. Počty mají být dobré nebo nedobré, šťastné nebo nešťastné.
Dvojka je vždycky zlá, protože ďábel má dva rohy. Třináctka je zlá a nešťastná
pro lid (v tarokách jí také odpovídá „smrt"), zatímco mudrcovi tatáž
třináctka přináší štěstí. Pro něj je osudová třiadvacítka. Z tohoto důvodu také
číslo domu, v němž někdo bydlí, den v měsíci, registrační číslo automobilu nebo
telefonní číslo mají v numerologii obrovský význam. Dokonce i tam, kde žádné
číslo neexistuje, lze je získat následujícím způsobem: nejprve se každému
písmenu přiřadí určité číslo -jednička písmenu A, dvojka písmenu B atd.;
nahradí-li čísla písmena, například u jména a příjmení, číslice se sečtou a
sčítání se opakuje - výsledek má napovědět, čeká-li nás něco dobrého nebo
zlého.
Můžeme si uvést
příklad. Dejme tomu, že se jmenuji Petr Novák. Nahradím-li písmena
odpovídajícími čísly, potom u „Petra" /17+5+23+18/ získám součet 63, u
„Nováka" /15+16+25+1+12/ 69. 63+ 69 =132,1+2+ 3=6. Je šestka šťastné
číslo? Předpokládejme, že výsledné číslo této operace je nepříznivé. Jak tomu
zabránit? Nic jednoduššího. Prostě stačí změnit Petra na Petera nebo Piotra
apod.
Lze jen těžko
uvěřit, že této podivínské pověře mnohdy věří i jinak seriózní lidé. Naštěstí
je to pověra spíš idiotská než nebezpečná. Jiné filozofické pověry vypadají
méně směšně, zato jsou často smrtelně nebezpečné.
PACIFISMUS
Pacifismus je v
podstatě totožný s přesvědčením, že mír je žádoucí stav a že je třeba se o něj
zasazovat. V praxi se však pacifismus obvykle projevuje v podobě dvou pověr: 1)
že míru lze dosáhnout odzbrojením mírumilovných národů; 2) že jakákoli válka je
morálně nepřípustná. Zkušenost nám bohužel říká, že odzbrojení mírumilovných
národů má za následek jejich ovládnutí národy jinými, agresivními, jež nakonec
rozpoutávají válku proti sobě podobným dravcům. Proto nemůže obstát tvrzení, že
každá válka je nespravedlivá, neboť existují okolnosti, za nichž v souladu s
normálním cítěním přichází ke slovu samozřejmá povinnost bránit se zbraní v
ruce práva těch, za něž odpovídáme. Pomocí následujícího fiktivního příkladu si
můžeme tuto pravdu názorně objasnit. K farmáři na divokém Západě přichází soused
a svěřuje mu svoji šestiletou dcerku, protože odjíždí do města a doba je -jak
sám říká-neklidná. Proto náš farmář vyčistí pušku a nabije ji. Děvčátko si
hraje na dvoře, kam náhle vtrhne bandita a rozmáchne se klackem, aby dítěti
roztříštil lebku. Otázka zní: smí na něj farmář vystřelit? Z hlediska zdravého
rozumu zní odpověď takto: samozřejmě, nejen že smí vystřelit, ale kdyby
nevystřelil, byl by hoden pohrdání, protože jeho svatou povinností bylo chránit
život dítěte, které mu bylo svěřeno. A v obranné válce jde velice často zcela
jednoduše o životy našich spoluobčanů, jak tomu také bylo během druhé světové
války. Proto je zcela evidentní, že ozbrojený boj na obranu sociální skupiny je
nejen přípustný, ale že jde o morální příkaz. Pilsudski napsal v roce 1908: „Kdybych chtěl vítězit bez boje, a to bez
boje na ostří zbraní, potom bych nejen nebyl bojovník, ale byl bych jednoduše
hovado mlácené klackem nebo nahajkou."
Pacifismus vychází
ze sentimentalismu: jak by bylo krásné, kdybychom se mohli vyhnout válkám!
Vílka je hrozná a ošklivá věc. Dochází tu k záměně estetických hodnot s
morálními a zapomíná se, že často jsou dobré a nezbytné i nehezké věci (jako
například operace). Pacifismus proto plně zasluhuje být označen jako pověra, a
to i přes ušlechtilost některých svých vyznavačů. Říkám některých, protože
pacifismu velice často používají potenciální agresoři k morálnímu odzbrojení
svých budoucích obětí.
PATRIOTISMUS
Láska k vlasti a ke
krajanům není ani v nejmenším pověrečná, nýbrž jde o ctnost, již je záhodno
pěstovat, stejně jako rodinnou lásku apod. Avšak s patriotismem jsou spojovány
dvě vzájemně si protiřečící pověry. Jedna z nich přikládá lásce k vlasti příliš
velkou váhu a činí z patriotismu předsudečnou pověru nacionalismu. Opačná
pověra rovněž směšuje patriotismus s nacionalismem nebo dokonce s rasismem a šmahem ho odsuzuje. Jde-li o
ztotožňování patriotismu s nacionalismem, stačí si uvědomit, že ten, kdo má rád
vlastní zemi, nemusí z ní mít nutně modlu a ostatními zeměmi pohrdat nebo je
dokonce mít v nenávisti. Ani nemusí nevyhnutelně považovat národ za „nejvyšší
dobro", jak to žádá nacionalismus. Dělat z patriotismu nacionalismus je
proto pověra.
Mnohem horší je
druhá v dnešní době rozšířená pověra. Zastávají ji mnozí lidé, obzvlášť tzv.
levičáci (pojem, u něhož se jen velice těžko lze dopátrat, jaký má vlastně
smysl): každý, kdo se odvažuje tvrdit, že má svoji zemi raději než například
Ekvádor nebo Vietnam, je obviňován z „rasismu". Každý, kdo je nucen volit
a rozhodne se dát přednost svému krajanu před cizincem, je pak považován za
rasistického zločince na způsob hitlerovců. Zeje toto pověra a ze má každý
člověk svaté právo dbát především o lidi sobě blízké, aniž tím sledoval
nadřazenost té či oné rasy nebo národa, je snad nabíledni.
Následující
(pravdivá) anekdota nám pomůže osvětlit, co tu máme na mysli. Jeden můj přítel
mel velice nehezkou a šilhavou matku. Byla navíc kleptomanka a také už jednou byla ve vězení za krádež.
Jednou se ho někdo zeptal: „A proč ji
tedy tolik miluješ, že ji stavíš nad všechny ostatní?" Odpověděl: „Proč? No přece proto, že je to moje
matka!" Více méně stejný je vztah každého poctivého člověka k jeho
vlasti. Kdo to popírá, je obětí pověry. Základem tohoto předsudku je pověrečná
víra v lidstvo a rovnost lidí.
Viz též: nacionalismus.
POKROK
Víra v nepřetržitý
pokrok lidstva, v postup ke stále vyšší a lepší úrovni, k ráji na zemi, ke
„světlu" a kdoví k čemu všemu ještě je jedna z nejškodlivějších pověr,
kterou nám dalo do vínku 19. století a která má ještě dnes pod kontrolou značné
územní prostory, obzvlášť v zemích zaostalých a socialistických, kde se
nám s pokrokem vnucují komunistické
strany. Její obsah je zhruba následující: člověk je ve své podstatě tvor
pokrokový, tj. stává se jako druh stále lepším a dokonalejším. Jeho
zdokonalování se projevuje ve všech oblastech. V oblasti světonázorové přechází
člověk od pověry k vědě. V oblasti vědy si osvojuje stále větší znalosti, ve
sféře techniky dosahuje stále lepšího ovládání světa. I v morálce se neustále
stává jiným a lepším. V politice ustavičně objevuje stále dokonalejší formy
vlády. V umění vytváří stále dokonalejší díla. Pouze v náboženství neexistuje
žádný pokrok, protože náboženství je pověra, kterou ovšem pokrok účinně
eliminuje. A protože pokrok přináší tak skvělé výsledky, je první a nejsvětější
povinností každého zdravého člověka sloužit pokroku lidstva, jemuž se sluší
všechno a všechny podřídit. Tento názor, velice rozšířený v 19. století a ještě
před druhou světovou válkou, dnes v civilizovaných zemích naprostá většina
vzdělaných lidí odmítá. Lepší poznání podmínek víry v pokroky zkušenost, kterou
lidstvo prožilo v našem století, jasně ukázaly, že tálo víra je prostě a
jednoduše pověrečná. Vezměme to popořádku: víru v pokrok pocházející z období
osvícenství (kdy byla ještě zcela neopodstatněná), podpořila Darwinova evoluční
teorie a rovněž rozvoj novodobých přírodních věd techniky. Zoologie potvrdila,
že ve světě zvířat se projevuje neustálý pokrok. Tento poznatek se pak přenesl
na dějiny lidstva. Stejně jako savci znamenali v živočišné říši pokrok ve
srovnání s ptáky znamená analogicky novověký člověk pokrok ve srovnání s
člověkem starověku nebo středověku. Podobné přenášení biologických kategorií na
naše dějiny je však zcela neopodstatněné, kromě jiného také proto, že jde o
velice krátké dějinné údobí. Skutečně dobře jsou nám známy pouze poslední tři
tisíce let, což je něco kolem jednoho sta generací a sto generací znamená v
rejstříku biologického vývoje nanejvýš základní jednotku. A hovořit v rámci
této biologické jedné sekundy o pokroku je pověra. Lepší poznání dějin kultury
nám zároveň umožnilo si ověřit, že pokrok v této oblasti je spíš výjimkou, že
se projevuje v relativně krátkých obdobích a pouze v některých oblastech
kultury. Je pravda, že počínaje 17. stoletím došlo k neuvěřitelnému rozvoji
přírodních věd a z nich vzešlých technologií. Imponující jsou obzvlášť výsledky
technických věd. Ale v dějinách, nakolik je nám známo, neexistuje u lidstva
žádný morální pokrok. Přesněji řečeno: v rámci jednoho období, jedné civilizace
skutečně nezřídka dochází k pokroku. Evidentní je například pokrok ve
starověkém Egyptě od panování Hyksosů do XVIII. dynastie. Ale po morálním
pokroku zpravidla následuje krok zpět. Zůstaneme-li u Egypta, tak postavení
ženy v Novém státě (16.-19. století před Kristem) bylo lepší než je v
současnosti ve Švýcarsku. A v témže Egyptě nyní převládá islám, podle něhož
žena údajně nemá ani duši. Označovat to za pokrok by znamenalo nejapný žert.
Kromě toho jsme ve 20. století zažili zločiny v podobě masových vražd, k nimž
docházelo v nelidsky krutých německých a ruských táborech, skutečnou
genocidu, jakou jsme v Evropě prakticky nikdy nezažili. Hovořit o neustálém
morálním pokroku lidstva je proto pověra. A v několika dalších oblastech se věci
mají podobně. Není například tak úplně samozřejmé, že by nynější formy vlády
měly být o tolik lepší než vlády starověku, jak se často má za to. Skutečnost
je taková, že čtyři pětiny zemí jsou ovládány více méně krutým1 diktátory,
horšími než byli dříve faraónové nebo římští císaři.
A něco podobného
můžeme dnes říci o čisté vědě nebo o umění. Jisté je jedno: počínaje minimálně
17. stoletím jsme zažili značný pokrok v oblasti různých technik. Byla
například vynalezena nová technika zapisování melodií (proto mohly vzniknout
velké opery, oratoria atd., která nikdy předtím neexistovala). Vznikly nové
stavitelské techniky (beton), které umožnily nové architektonické formy. Rovněž
v logice umožnila značný pokrok aplikace formalistických postupů. Položíme-li si
však otázku, je-li některý novodobý malíř lepší než Michelangelo jenom proto,
že má k dispozici lepší malířské techniky nebo že je z analogického důvodu
Frege lepší logik než Diodoros z Kronu, potom jsme nuceni odpovědět, že nevíme.
V žádném případě není jasné, zda v podstatných věcech vůbec kdy k nějakému
pokroku došlo.
Z toho plyne, že
tvrzení existenci neustálého všeobecného pokroku lidstva je 1) zcela naprosto nepodložené; 2) v rozporu s
dostupnými fakty. A jde-li o záležitosti spadající do oblasti vědy, o nichž
bychom museli rozhodovat a priori, měli bychom co do činění s typickou pověrou.
Je pravda, že určitý rámcový pokrok jednotlivců i národů možný je. O takový
pokrok je také třeba se zasazovat. Ale výše popsaný „pokrokový" přístup je
pověra.
Viz též: demokracie,
historiozofie.
POVĚRA
Viz předmluvu. Lze
rozlišovat dva druhy pověr, relativní a absolutní. Relativní pověra je
přesvědčení, jež je v rozporu s naším světovým názorem. Tak například řecko-římské 'náboženství bylo pověrou pro
křesťany a křesťanství bylo pověrou pro lidi osvícenství. Absolutní pověra je naopak tvrzení evidentně
nepravdivé, tj. takové tvrzení, jež buď postrádá smysl nebo je v rozporu s
fakty, zákony logiky resp. s obecně přijímanými zásadami uvažování. Tento
slovník je v podstatě antologií podobných absolutních pověr. Absolutní pověrou
je například dialektika, protože je
v rozporu s evidentními fakty. Existuje také pověra o pověře samotné. Ta
konkrétné spočívá ve směšování obou druhů pověr - za absolutní pověru je pak
považováno něco, co je pouze relativní pověrou. Názorným příkladem této pověry
je názor představitelů osvícenství, že náboženství nejsou nic jiného než
pověry. Náboženství jistě jsou v rozporu se světovým názorem osvícenství a
jako taková jsou z jeho stanoviska pověrami, ale pouze relativními
pověrami. Nejsou však pověrami absolutními, protože nejsou v rozporu ani
s fakty ověřitelnými vědou (autentické náboženství se netýká vědou
ověřitelných fakt), ani se zákony logiky. Když tedy zmínění představitelé
osvícenství tvrdili, že všechna náboženství jsou absolutní pověry, stávali se
oběťmi pověry o pověře.
Viz též náboženství,
osvícenství, světový názor, věda.
SCHOLASTIKA
Druhé období
středověké filozofie (11.-16. století). Pojmů scholastika a scholastický užívají
často neodborníci v pejorativním smyslu, jenž zmíněné pojmy získaly v 18.
století. Analogický přídech měl tehdy i pojem gotika, který označoval
středověké umění. Opakování posměšků a falešných představ, které se svého času
rozšířily (nejen v 18. století, ale také v renesanci), je pověra, která
prozrazuje naprostou nevědomost. Šiřitelé této pověry s oblibou uvádějí jako
typický příklad scholastické „subtility" problém „kolik andělů se vejde na špičku jehly", třebaže všichni
scholastikové bez výjimky považovali anděly za mimoprostorové bytosti a
podobnou otázku považovali za nesmysl. Skutečnost je taková, že scholastika,
obzvlášť její vrcholné období (13. století), patří k neskvělejším epochám v
dějinách filozofického myšlení. Výborně se tehdy rozvíjela logika, ontologie, filozofie jazyka, filozofie člověka
(antropologie) i jiné filozofické disciplíny. Známý historik filozofie Wl.
Tatarkiewicz tvrdí, že „žádná filozofie,
která se dlouho a důsledně rozvíjela jedním směrem, nikdy nedospěla k tak
kompaktnímu a ucelenému systému pojmů jako scholastika". Scholastika
byla zároveň vědeckou filozofií -v tom smyslu, že byla zcela nezainteresovaná,
objektivní a racionální.
Úpadek scholastiky,
způsobený výsměšnými zásahy renesančních spisovatelů se překrývá s počátkem nepochybně
temného „středního" věku mezi dvěma živými epochami myšlení: scholastikou
a současností. Většina toho, co získal starověk a středověk, byla úspěšně
zapomenuta a bylo třeba počkat až na konec 19. století, aby filozofie mohla
znovu navázat na scholastickou tradici. Proto je také užívání pojmu
scholastický v pejorativním smyslu pověra a všichni, kdo jsou v této věci
odborníci, je za takové považují.
Viz též: novověká
filozofie, renesance, pokrok.
SKEPTICISMUS
Pověra, jež spočívá
v pochybování o všem. Podle skepticismu pravdivé výroky neexistují, nebo v
nejlepším případe o žádném z výroků nevíme, je-li pravdivý. V méně radikální
verzi skepticismus tvrdí, že nikdy nemůžeme vědět s naprostou jistotou, je-li
nějaký výrok pravdivý. Skeptikové svoji pochybnost vztahují dokonce na logiku,
např. na zákon kontradikce, který tvrdí, že jedna a táž věc nemůže zároveň mít
i nemít určité vlastnosti. Skepticismus můžeme považovat za svého druhu
direktivu, program nebo strategii v poznání resp. v teorii, která se zabývá
možností lidského poznání. V obou případech se lze lehce přesvědčit, že
skepticismus znamená strašné nedorozumění a pověru. Považuje-li ho někdo za
direktivu nebo strategii, je na místě otázka, k čemu může být taková strategie
dobrá. Je skutečně možné každému doporučovat, aby nepřijímal jakékoli tvrzení,
s nímž se setká, jako bernou minci, aby zkoumal jeho odůvodněnost atd., když
cílem toho všeho může být pouze zjištění, které tvrzení je pravdivé. Kdybychom
měli donekonečna pochybovat, rozložila by se nakonec i naše vůle a to by byl i
konec veškeré lidské činnosti. Začnu-li pochybovat o existenci dveří, jimiž
bych mohl opustit pokoj, bude velice těžké mé přinutit, abych z něj skutečně
vyšel. Mám-li pochybovat, nerozpadne-li se křeslo, na němž se zrovna míním
usadit, potom si na ně nemohu sednout. Skepticismus jako direktiva je jedním
slovem nejen zcela a naprosto nepoužitelný, ale je i škodlivý, a to dokonce
katastrofálně. Máme všechny důvody ho odmítnout.
Budeme-li
skepticismus považovat za teorii, nijak to jeho situaci nezlepší. Protože potom
je na místě položit skeptikům otázku, proč považují ta nejprostší a zcela
samozřejmá tvrzení za pochybná (například to, že právě v tomto okamžiku sedím
nebo že dvě a dvě jsou čtyři) a zároveň velice sebejistě vyslovují soudy o
velice složitých záležitostech, jako je například lidské poznání. A není-li
skeptik o svých názorech přesvědčen, že jsou pravdivé, proč je vůbec zastává?
Skepticismus je pověra.
Své zastánce a
vyznavače nachází skepticismus v dobách společenského úpadku. Tehdy podléhají
rozkladu nejen společenské vazby, ale i lidé vyobcovaní ze společnosti ztrácejí
duchovní půdu pod nohama a propadají zoufalství, což je vlastně skepticismus.
Naopak v obdobích, kdy je společnost zdravá a tvořivá, se v ní se zastánci
této pověry nesetkáme.
Viz též: jistota,
pravda, relativismus.
UMĚLCI
Umělci mají ve
společnosti důležité místo; jejich specializací je umění: dokážou lépe než
ostatní vyjádřit lidské pocity a ideály, vytvářejí „artefakty" nebol i
umělecká díla atd. Avšak umělci nejsou sami o sobě učiteli etických ctností,
politickými vůdci nebo filozofy. Považují-li se za ně a vystupují-li v
uvedených oblastech jako autority,
stávají se intelektuály. První
pověrou o umělcích je přiznávání jim této autority, protože umělci jsou stejně
jako literáti a novináři specialisté a autority pouze ve své vlastní oblasti,
tj. v umění, nikde jinde. Je pravda, že může dojít k tomu, že umělec je zároveň
například politikem nebo filozofem, není jím však jako umělec.
Obzvlášť nebezpečné
je připisovat umělcům právo vystupovat v roli učitelů morálky. Zde je třeba si
uvědomit, že ani v tomto ohledu nepřevyšují umělci ostatní lidi, že nejsou
autoritou v morálce ani povolanými kazateli náboženské etiky Tuto autoritu
nelze vyvozovat z toho, že dokážou umělecky zpodobovat lidské činy. Naopak,
umělci často propagovali morální názory, které byly v rozporu s tím, co
přijímala společnost, v níž žili a pro obyčejné lidé, často měli ničím
neopodstatněné pohrdání. Lze říci, že umělci, kteří v této oblasti zneužívají
svou autoritu, společnosti obzvlášť škodí.
Jinou pověrou o
umělcích je názor, že jim příslušejí jistá práva, na která nemá nikdo jiný
nárok. Tak se například stává, že výtvarní umělci, nebo alespoň ti, kdo se za
ně považují, se dožadují práva, a to jménem údajné „svobody umění“,
„zdobit" zdi cizích domů bez souhlasu jejich majitelů. Stejně tak dobře by
se mohl švec dožadovat práva vytvořit bez mého souhlasu z mé aktovky pantofle a
řezník práva podříznout mého kocoura, aby z něj „vytvořil" řízek. Ve
skutečnosti umělci nemají větší práva než ostatní lidé - a kdo jim taková práva
připisuje, ten se stal obětí pověry. Popularitu těchto pověr lze vysvětlit
následovně: Estetické hodnoty, jimž umělci rozumějí lépe než ostatní lidé a jež
dokážou vtělovat do svých děl, jsou hodnoty velmi vysoké. Úctu, kterou k nim
(oprávněně) chováme, přenášíme i na tvůrce uměleckých děl, na umělce. Tak
dochází k tomu, že se z umělců zahrnovaných nekritickým uctíváním stávají
nefalšovaní guru, naprosté autority pro všechny oblasti. Děje se tak úměrně
tomu, nakolik jsou jiné autority, především morální, oslabeny, což se obyčejné
děje v obdobích společenského úpadku.
Viz též: autorita,
guru, hodnoty, intelektuálové, literáti, novináři.
UTOPIE
Název fantazijního
románu svatého Tomáše Mora, který znamená totéž co „bez místa určení",
jinými slovy nikde neexistující zřízení, společenské a politické uspořádání,
jež není možné uskutečnit. S tím je také spojena pověra, která tvrdí, že
utopie, třebaže se o ní ví, že je to falešný a nemocný ideál, je přes to
všechno užitečná, protože prý inspiruje lidské myšlení a povzbuzuje je k činu.
I kdyby to však mohla být pravda, jedno je jisté: v dějinách hrály utopie téměř
vždy neblahou roli, protože se stávaly příčinou masového vyvražďování a
zotročování lidí a jiných pohrom. Ve 20. století sehrály tuto roli dvě utopie:
hitlerovská a komunistická. Každá z obou utopií stála milióny lidských životu.
Víra v užitečnost utopií je proto obzvlášť nebezpečnou pověrou.
Viz též: komunismus,
mýtus, socialismus.
ŽENY
Kolem žen se
vytvořily dvě pověry. První spočívá v tom, že ženy jsou považovány za lidi
nižšího druhu, někdy dokonce (jako např. v Koránu) za bytosti postrádající
duši. V protikladu k této první považuje druhá pověra ženy v podstatě za muže a
usiluje o to, aby se jim co nejvíc podobaly. První pověra je natolik v rozporu
s celou naší zkušeností, že není třeba s ní vážně diskutovat. Žena je zcela
evidentně úplný člověk a má v zásadě tytéž schopnosti a možnosti jako muž. Navíc,
lidská přirozenost dosahuje podle všeho svého vrcholu právě v zené, a zejména v
tzv. matroně, tj. ženě po klimaktériu. Tehdy dochází k něčemu, co jako by mělo
ženy odškodnit za vše, co pro lidský druh podstoupily ve svém mládí: matrona je
svým způsobem nadmuž. Je třeba nemít něj menší ponětí o dějinách a být
zaslepený vůči všemu, co se kolem nás děje, chce-li někdo toto popírat. Jediný
problém, který tu vyvstává, je sama skutečnost, že bylo vůbec možné, aby po
celá dlouhá století lidé jinak rozumní tuto samozřejmost nebrali v úvahu a
ženám plnost lidství upírali.
Jinou pověrou je převádění žen na muže. Žena je
člověk, ale není muž - tvoří „druhou stránku" člověčenství. Její role je v
odlišná od role mužovy. Z tohoto důvodu je požadavek, aby žena plnila ve společnosti
přesně tytéž funkce jako muž, pověra. Stačí se přesvědčit, že ženy jsou svou
přirozeností (k tomu stačí vzít v úvahu stavbu jejich těla) uzpůsobeny pro
mateřství, jež je jejich prvním a základním posláním. Proto názor, že se mladé
ženy mají zabývat věcmi, jež ze samotné své podstaty jsou mimo jejich hlavní
poslání, je pověra. Společnosti, které například nutí ženy k pravidelné
výdělečné práci mimo domov, jsou nejspíš odsouzeny k zániku. Situace matrony je
však zcela odlišná. Zdá se, že podmínkou překonání těchto pověr je jasné
odlišení úlohy mladé a starší ženy.
SEZNAM HESEL:
"Slovník filozofických pověr" a „Cesta k filosofickému myšlení“ (německy 1959, česky Rozmluvy, 1985)
Společenský běs takto rozpoutaný v moderních demokratických společnostech již nelze manifestovat státními represemi, lynčujícím vražděním nebo stavěním na hranici. Místo toho nastupuje dehonestace, ignorování, umlčování, pomluva a pokus o veřejné pranýřování. Kdo vyslovuje neoblíbené pravdy vzbuzující emoce nebo analyzuje souvislosti, které nepasují do vládnoucího ,obrazu světa´, stává se ,provokatérem´ nebo ,rozeštvávačem´. Salman Rushdie k tomu poznamenává: ,Těm, kteří v jiných dobách byli velebeni pro svou originalitu nebo nezávislost, je nyní vytýkáno, že do společnosti vnášejí neklid´“.
Kdo a proč tedy rozhoduje o tom, co se smí říkat, a o čem je třeba mlčet? ptá se svou knihou Sarrazin. A oč v celé té věci vlastně jde? Přece o myšlení. Přesněji: o svobodu myslet, tedy být, a tedy včetně svobody být kritický.
...Právě ti jsou totiž nejslabším článkem veškerého mediálního dění. Podléhají paranoidní představě, že nedostatek přízně ze strany médií je může ohrozit v jejich politické kariéře, a proto se snaží, co jen to jde, jít novinářům ve všem na ruku...
