Pan Prošek píše prosté příběhy, přičemž příležitostně pomáhá při pátrání po psech. Používaje pěkného písma počíná psát pátý, příhodně pojmenovaný „Případ – pes“. Příběh počíná prvého pátý. Prosluněné poledne. Pošťák přináší panu Proškovi psaní, povrchně popisující problém. Pisatelka píše: „Prosím, pomozte, pohřešuji pudla.“ Podpis – Pospíšilová Pavlína, Praha – Podolí, Pod Pekařkou padesát. Proč právě panu Proškovi? Protože pomáhá postiženým podobnými případy. Počet případů pohřešovaných psů pozvolna překročil patnáctku. Pan Prošek prosbu přečte, poté psaní položí, popřemýšlí, pak polohlasně praví: „Prvořadě pozvu paní Pospíšilovou, problém prohovoříme, převezmu popis psa, přešetřím příčinu pohřešování, potom pátrat, pozorovat, … prostě práce policajta.“
Půl páté. Pozvaná paní plaše překračuje práh pokoje. Při představování pozoruje pan Prošek přitažlivý půvab paní Pospíšilové. Pěknou postavu prý podědila po pratetě Pepině, prozradí paní později. Pohledem plným překvapení postupně prohlíží pracovnu pana Proška přeplněnou památnými předměty. Poněkud ponurý pokoj přestává plnit plíce pachem prastarých památek. Prostor prosycuje parfém přinášející příjemné posezení, přičemž padá počáteční plachost. Po předchozím pohovoru přicházejí pod povrch problému. Paní Pospíšilová ponechala předevčírem psíka přivázaného před POTRAVINAMI. Pak pro pudlíka přišla. Provaz pořád pevně přivázaný, pes pryč. Paní pláče. Po povzbuzení: „Plačte, pláč pomáhá,“ pan Prošek pomoc přislíbí. Poté pošle paní pryč. Pamatuje pár podobných případů pohřešovaných psů. Prolistuje poznámky, prochází pamětí. Pohodlně posazený poklepává prstem. Přichází pouze prázdnota. Přisune popelník, připálí PETRU. Pořád pusto. Půlnoc. Počíná podřimovat.
Prásk, padá podobizna praděda. Polekaně poskočí. Podobizna praví: „Poslyš, pravnuku, pasivní postoj přináší problémy. Pouze poodhalení pravdy poskytne překvapení. Ponechej prozatím přemýšlení. Prospání pod peřinou prospívá.“ Pradědeček pokaždé poradí. Probuzen poránu prvními paprsky počne promýšlet plán. Přes potemnělou předsíň projde poslepu. Pink, padne polička přímo před pana Proška. Poklidit padlé předměty, převléci. Poté plnou parou pracovat. Při práci používá pěti Pé – pracovat pilně, pečlivě, pohotově, působit přirozeně, příjemně. Před počátkem psaní počínají prvotní problémy. Plnicí pero padá pod postel, papír přenesl průvan přes půl pokoje. Píď po pídi prohledává prostor pod postelí, postupuje po podlaze. Pořádná práce potřebuje požadované psací potřeby.
Po poledni postává před POTRAVINAMI. Poslouchá popíjející přátele piva. „Poslyš,“ povídá první, přičemž pozoruje pivní pěnu, „pamatuješ? Přeci psa paní Pospíšilové,“ připomíná. „Prohnal pudlici paní Pokorné. Perfektně přerval provaz, pak prolétl parkem. Pěkně pelášil.“ Pan Prošek pojednou pochopil příčinu pohřešování. Pudl prostě poslechl pud. Působiště paní Pokorné poskytují pivaři pohotově – Podolská, proti poště. Projde plán Prahy. Probíhá Podolím, plíce plné prachu. Politý potem přibíhá před poštu. Promýšleje postup pátrání pomalu přelézá plot. Přehlédne POZOR PES. Prochází pěšinkou posypanou pískem. „Pudlíci,“ potichu povolává psy. Přímo před pana Proška přiskočí první pudl – pes. Pak přibíhá pudlice – postrach. Povaleného pana Proška pořádně podupe, pak prokousne podpatek. Pokulhávaje prchá přes plot. Pozoruje psa, přičemž porovnává popis pohřešovaného pudla. Poznává psa paní Pospíšilové podle pokřivené přední packy.
Po příšerné příhodě přivádí pohřešovaného pudla. Přešťastná panička pudlíka pusinkuje. Po poděkování pošeptá pan Prošek paní Pospíšilové pravdu. „Pudlík potřebuje přítelkyni.“ Pan Prošek popisující případ pro přítele Petra položí pero, příběh přečte, poopraví, pečlivě přepíše. Přidá: „Pa, příteli, přeji pěkné počtení!“, podpis – Pavel Prošek. Pak přinese pivo. Pije, pije, pije, pije. Proč pořád pije? Protože potřebuji pětisté Pé.
Krampol
Velitel speciální jednotky sopkové požární ochrany pro boj ve vysoké trávě z Honolulu
Reportáž z maškarního plesu a.p.ŠPUNTANA
Rep. Dobrý večer,vážení posluchači,dovolte mi,abych se Vám ohlá-
sil z Kulturního domu akciového podniku ŠPUNTANA.Jsem rád,
že to tam znáte.Letos již po šestnácté špuntaři svérázným
způsobem oslavují své pracovní úspěchy,pořádají takový hezký
maškarní rej.A já bych vám rád v krátké rozhlasové reportáři
přiblížil tu neopakovatelnou atmosféru, která zde, v tomto
sále, panuje.Všechno je tu neuvěřitelně pestré a barevné.
Stovky různých masek defilují sálem. A všichni,jak už to tak
při karnevalu bývá zvykem,se mají rádi.Sněhurka tančí s Fan-
tomasem,David s Goliášem, Karkulka s myslivcem a babička
s vlkem.Slabě to tu připomíná karneval v Riu.Série jihoame-
rických rytmů právě vrcholí,všichni tančí v rytmu lambady.
Jednoho z temperamentních tanečníků,chlapce poměrně nevelké
postavy, který je snad převlečen za rogalo,jsem si pozval
k mikrofonu.
Dobrý večer,masko.Dovol mi několik otázek.Tak tedy nejprve:
Jak se jmenuješ,kolik je ti let a kde nám pracuješ ?
Mas. Já jmenuji se Surio Mario Martinez Juarez Ferdinando a jest
mi dvacet sedm rokůnyní,ale mohlo býti mně dvacet osm,ale
byl jsem rok nemocen,poněvadž kousla mne moucha tse-tse sem
do ucha (sahá si na nos) a já jsem zde jako většina špuntařů
proto v tomto sále,abych zde u vás načerpal zkušenosti,které
chci odvézti k nám na Honolulu,abysem tyto zkušenosti předal
ostatním Honolulanům a abysme pak na základě těchto našich
zkušeností mohli vyráběti korkové výrobky,které pak budeme
dovážeti k vám do Ťěžkoslovenska.
Rep. Máš tu nějakého koníčka,zálibu ?
Mas. Áno ano,jsem vedoucím kroužku "Urob si sama",kde jsou větši-
nou samá děvčata.
Rep. No to je opravdu pěkné.Řekni nám něco víc o kroužku,který
vedeš !
Mas. Každý týden pořádáme výlety do širokého dalekého překrásného
okolí Ústí naad Labem a Lovosic,kde mně moc líbí se,poně-
vadž ! U nás doma,na Honolulu,udělá sopka jednou za sto roků
bum bác a trošku šedivého čmoudíčku a pár jiskérek valé se z
vulkánu ven a my celá vesnička hned stehujeme se o několik
kilometrů dále.Ale zde u vás,v širokém překrásném okolí Ústí
nad Labem a Lovosic každý den jdou různobarevné čmoudíky,
jiskry,síra a různé svinstvíčko valí se na nás ze všech
stran a nykdo nykam nestehuje se.Červený bílý,to se mně moc
líbí !
Rep. Ty zřejmě nejsi zvyklý na naše subtropické podnebí.Jak sná-
šíš naši zdejší zimu ?
Mas. Byl jsem velmi mile překvapena,když jsem byl vybrán za své
pracovní úspěchy na zimní výběrovou rekreaci do...já se sty-
dím říci to slovo !
Rep. Jen nám ho pěkně řekni !
Mas. Do Krkonoš !
Rep. Na tom přece nic není.Proč ses to styděl říci ?
Mas. Poněvadž podle vaší spisovné češtiny by se správně mělo říci
se Říhonoše.
Rep. No,to je vlastně pravda.A jak se ti tam líbilo ?
Mas. Mně moc líbilo se v Krkonoších a ještě víc líbilo mně v Pod-
krkonoší.
Rep. A co se ti tam tak nejvíc líbilo ?
Mas. Kra-kro-krojovaná jídla.
Rep. Myslíš asi krajová jídla,ne ?
Mas. Ano ano,krojovaná jídla.
Rep. A která ti nejvíc chutnala ?
Mas. Kulajda a guláš z kůrovce.
Rep. Guláš z kůrovce ? Proč zrovna guláš z kůrovce ?
Mas. Poněvadž - mohl jsem si kdykoliv dojíti do lesa a dáti sám
sobě nášup.
Rep. A co sníh ?
Mas. Sníh jsem nejedl,ten byl na mě moc studený.
Rep. Ale ne,já myslím,jak na tebe působil.Jistě ses s ním setkal
vůbec poprvé.
Mas. Sníh zapůsobil na mě velmi kladně,velmi kladně.A proto jsem
si jej nasbíral do krabičky od šicího stroje trošku na pa-
mátku a poslal svému malému bratříčkovi a svým čtrnácti
sestřičkám jako dárek k narozeninám na Honolulu,aby oni tam
mohli koulovati se okolo sopky.
Rep. Věnuješ se tady u nás nějakému sportu ?
Mas. Ano ano,střelbě ze vzduchovky a pak jsem vášnivý cyklista
babetista.Ale protože já tuze malinký jsem,tak já musím míti
svou speciál helmu,kterou jsem si nechal poslat až z
Honolulu.
Rep. No to je opravdu zajímavé.A jaká je ta tvá helma ?
Mas. Moje speciál helma jest z půlky kokosového ořechu.
Rep. Jestlipak jako sportovec také dodržuješ životosprávu ?
Mas. Ne tak úplně...Kouřím.Proklatá vášeň a zhoubný návyk ještě z
opiových doupat na Honolulu. Nejraději kouřím cigarety
s filtrem,ale ne ty zahraniční,ty jsou na mě moc silné.Mně
chutnají ty slabší,ty naše - z Kutné hory,co mi připomínají
léčivé bylinky na Honolulu.
Rep. Ještě mi řekni,kde jsi se vlastně naučil mluvit tak pěkně
hezky česky ?
Mas. Tak pěkně hezky česky já naučil jsem se na kratkodobém jazy-
kovém kurzu češtiny v Košicich.
Rep. A kterou větu jsi uměl nejdřív ?
Mas. Čičičičičiči,ty cheska holka,maš čas ? Ukašu ti cestu
rajem.Mam bony...
Rep. Děkuji ti za hezký rozhovor,za milý a doufám,že i pro naše
posluchače poučný rozhovor,chlapče,a promiň,že tě neoslovuji
jménem,ale přiznám se,že jsem ho zapomněl.Jak že se to
vlastně jmenuješ ?
Mas. Já jmenuji se Surio Mario Martinez Juarez Ferdinando.
Rep. To si nemohu hned tak snadno zapamatovat.Musíme na to
jinak.Jak ti třeba říkávala maminka,když jsi byl malinký ?
Mas. Já,když jsem byl malinký a moja mamuša mě koupala ve
škebli,vždycky zpívala mně :
Jedna dvě...
Surio Mario Martinez Juarez Ferdinando jde
nese pytel s brouky...
Rep. No,pěkně ti to maminka zpívala,ale mně tím moc nepomohla.Tak
ještě jinak.Jak ti například říkají naše děvčata,a
vůbec,líbí se ti naše pěkná hezká česká a moravská děvčata ?
Mas. Ano ano,mně moc líbí se naše pěkná hezká česká a moravská
děvčata,hlavně ty vysoké blondýnky mně moc líbí se,mňam
mňam. Poněvadž - u nás doma,na Honolulu,jsem já nazýván ča-
hounem, poněvadž měřím sto a čtyřicet a dva a půl centi-
metru a jsem u nás v sopkové požární ochraně velitelem spe-
ciální jednotky pro boj ve vysoké trávě.Zde ale u vás jsem
velmi oblíbený a velmi vyhledávaný pro svou malou postavičku
k zulíbání.
Rep. Čím myslíš,že to je ?
Mas. Zřejmě mám své kouzlíčko.
Rep. No,hezky ses nám tu vychválil,ale jak ti tedy říkají naše
děvčata ?