27.03.18

Kniha věnována všem co nemohou chodit a místo toho zkoušejí létat

Kniha věnována všem
co nemohou chodit a místo toho zkoušejí létat
 
 
 

 
Robert F. Murphy umlčené tělo 
 
Tato kniha je věnována všem kteří nemohou chodit a místo toho zkoušejí létat 
 
PŘEDMLUVA
Tato kniha se zrodila z pocitu, že mé vleklé onemocněni chorobou míchy je jako dlouhodobý terénní antropologický výzkum, poněvadž mne zavedlo do sociálního světa, který byl pro mne zpočátku stejně cizí a podivný jako společnosti amazonských pralesů, A jelikož povinností každého antropologa je podávat zprávy o svých cestách, ať už se pustí k protinožcům, nebo do stejné vzdálených hlubin lidské zkušenosti, i já předkládám své svědectví. Vedla mne k tomu řada důvodu, ale v prvé řadě jsem myslel na to, abych široké veřejnosti a invalidním lidem odevšad priblížil sociální podmínky fyzicky postižených a význam tohoto stavu jakožto alegorie veškerého života ve společnosti.
Antropolog dosud žádnou podobnou knihu nenapsal, a proto jsem základní inspiraci čerpal pouze z jedné antropologické práce - ze Smutných tropu, nedostižného vypravení Clauda Lévi-Strausse o jeho cestách a výzkumech v ztracených končinách Brazílie, francouzský antropolog použil svou cestu napříč geografickým prostorem jako horizont a zdroj zkoumání struktury lidského myšlení. Já jsem velmi podobně využil svou odyseu do niterného prostoru ke zkoumání struktury jástvi a citového postoje.
Kniha čerpá z mnoha zdrojů. V podstatě vypravuje o mé zkušenosti s paralýzou, avšak mé obecné chápání tohoto postižení obohatila četba o sociálních důsledcích invalidity a terénní výzkum mezi paralytiky, V tomto mém snažení mě podpořily granty z Národního institutu pro neurologické a komunikační poruchy a záchvatová onemocnění...  
 
 
 
 
zdroj:  
is.muni.cz - murphy-umlcene-telo.txt
 
is.muni.cz - murphy-umlcene-telo.pdf 
 
 
 
 
 
 
 
Umlčené tělo: tělesné postižení a my… a oni - Respekt
 
 
kus cituji:
 
...veselou mysl, kterou má ostatním ulevit od pocitu viny, že jim je dobře. Jedná se o tzv. proscéniové chování, které se může lišit od zákulisního chování v soukromí.
V nemocnici je člověk odtržen od normálního prostředí, stává se z něj jedno tělo mezi dalšími a ve velké míře přichází o všechny ostatní atributy jako věk, pohlaví a sociální postavení. Nemocnice je byrokratickou organizací, „totální institucí“, „racionalizovaným“ systémem s přísným řetězcem autority – tomu všemu se pacient musí přizpůsobit a mít na paměti, že jeho hlavním úkolem je pasivně plnit příkazy. Instituce tohoto druhu plodí neosobnost a zároveň z neosobnosti žijí. 
 

Situace postiženého člověka se po návratu výrazně mění, nanejvýš důležitým prvkem se stává plánování, je donucen ustoupit od spontaneity a svobodného uplatňování vůle. V důsledku toho se mění i hodnocení času, příjemnou neuspořádanost nahrazuje kalkulace. Postižený je pasivním příjemcem, čekajícím až k němu svět, bude-li mít vůbec čas, přijde. 
 

Sociální vztahy mezi postiženými a zdravými jsou plné napětí. Dobročinnost zdravé k postiženým nepřibližuje, ale naopak je výrazem separace. Postižení procházejí metamorfózou, při těžké nemoci se nemění pouze tělo, ale také způsob uvažování o sobě a lidech a věcech vnějšího světa. Postižený má pocit, že přišel o část svého já, zdravým připadá chování invalidů nevypočitatelné – postižení deformuje interpretaci (jak na straně zdravých, tak postižených). Nejpronikavější psychický syndrom je radikální úbytek sebeúcty. 
 

Postižený se dostává do sociální izolace (omezená volba socializace někteří podlehnou nutkání stáhnout se ze světa (který jejich přítomnost nijak nevyžaduje a naopak se jí v jistém smyslu brání). Ze strany zdravých funguje také vzorec vyhýbání. To vše dále upevňuje subjektivní pocity poškození a snížení vlastní hodnoty u postižených....
 
 
 
 
 Robert F. Murphy: Umlčené tělo - Rozhlas.cz
 
 
 
 
 
 Tváří v tvář obrazovce - Blažek Bohuslav Jak se lze bránit tlaku médií?
 
 
 
 
 
 
Kdo chce zdolávat vysoké vrcholy, musí se umět vypořádat s návratem do údolí

Není známkou slabosti, když se vzdáte, za určitých okolností to naopak může být jasný důkaz vnitřní síly
 
Kdo chce trvale změnit svůj život, měl by v klidu přemýšlet o tom, jaké hodnoty jsou pro něj v životě nejdůležitější. Teprve když v tom bude mít jasno, může postupně změnit vlastní chování a z něj vyplývající charakterové rysy. Také je možné rozpoznat špatné cíle a opravit je. Pokud totiž někdo pro svůj cíl obětuje například svoje nejdůležitější mezilidské hodnoty, dopouští se zpravidla dramatické chyby. Té si člověk často všimne až tehdy, když proběhne cílovou páskou, a nikdo nepřijde pogratulovat
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
úraz
invalida 
psychologie
antropologie

Žádné komentáře: