Institut Jiřiny Prekopové

Institut Jiřiny Prekopové

Jiřina Prekopová - Malý tyran

Muži degenerují, tvrdí věhlasná psycholožka Jiřina Prekopová



Konfrontaci s teenagerem se nevyhnete. Tři tipy, aby někam vedla

Jak přesvědčit teenagera, aby šel na brigádu?
Naučte se naslouchat svým dětem. Posílíte důvěru a respekt ...




Proč se tedy nedovedeme doplňovat, čím dál víc vztahů končí rozvody a čím dál víc lidí žije single?

Je to nevědomost z blbosti. Lidé zapomněli, že muž a žena jsou jiní a mají ve společném životě procházet protivenstvími a překážkami... 
Psycholožka: Z žen jsou chlapi ... 


Jiřina Prekopová: "Aby láska proudila..."   -  rozhlas


www.prekopova-pevneobjeti.cz/JiřinaPrekopová/tabid/57/Default.aspx
www.prekopova-pevneobjeti.cz


Systematické řády v rodině


1. Zákon následování
Každý člen rodiny má právo na sounáležitost s ní a je-li mu tato sounáležitost odepřena, svědomí nevědomě způsobí, že vyřazený člen dostane ještě jednou v rodině místo. To se stane tak, že vyřazená osoba je v další generaci napodobována nějakým jiným členem rodiny, který tak nemůže žít vlastní život, ale žije život zavrženého. Vznikne jednoduchý propletenec, který však může být komplikován, pokud jde o identifikaci s jedincem opačného pohlaví. Postižený je potom ohrožen homosexualitou či transexualitou.

2. Zákon rovnováhy
Svědomí se řídí vyrovnáním mezi ziskem a ztrátou. Utrpěl-li někdo v rodině škodu například postižené dítě, další sourozenci si netroufají plně žít svůj život, protože cítí vinu za to, že se jim vede lépe. Když to postižené dítě pozoruje, vede se mu špatně, protože je má rádo.

3. Zákon pořadí
V rodinách existuje skrytá posloupnost a každé provinění proti tomuto pořádku je potrestáno. Kdo tu byl dříve, má přednost před tím, kdo přišel později. Nejde o přesilu, jde o přednost a úctu.

I. rodiče mají přednost před dětmi
II. starší dítě má přednost před mladším
III. první partner má přednost před druhým
IV. vlastní dítě má přednost před adoptivním ...


Co konstelace nejsou...

Jaroslav Šturma  -  dětský psycholog   
Když se dítě neusměrní, zůstane nezvladatelné i v dospělosti, říká psycholog Jaroslav Šturma

Letos je to 50 let, co vybíral děti pro první specializované třídy pro dyslektiky v Praze. „Bylo jich sedm. Šlo tenkrát o to zachovat ty děti pro základní školu, protože ty třídy byly v ní a ne ve zvláštní, kam dříve spadaly.“ Co si myslí o tolerantní výchově nezvladatelných dětí?

poruchy učení





Terapia de contención  Dra. Jirina Prekop


www.institutoprekop.com

www.prekop-institut.com

www.prekop-festhalten.de






PhDr. Jiřina Prekopová - Jen v lásce přežijeme 1.část (1/2)




Jiřina Prekopová - Show Jana Krause 9. 9. 2011



Trochu inak s Adelou Banášovou: Best of z 13. júla
https://youtu.be/XvBye2ClPo8?t=39m14s




DÉMONI V NÁS - Mudr. Prokop Remeš

Démonologie Otců pouště a transakční analýza

Zprávy o prvních mniších poustevnících, kteří žili v syrské a egyptské poušti ve 3. až 5. století, se neustále zmiňují o jejich zápasech s démony. Slovo démon vystupuje v těchto příbězích jako obraz či symbol. Démoni jsou prohnaní, lstiví, lžou a předstírají, ale boj s démony se odehrává především jako boj s vlastními afekty.

Pro Evagria Pontica (+ 399), zřejmě nejvýznamnějšího mnišského spisovatele Východu, je dokonce obrazem podstaty démona slepý hněv, který běsní a zuří proti druhým. V jednom ze svých listů přímo ztotožňuje démona s člověkem, který je bez sebe hněvem: „Žádná neřest nepromění rozum v démona tolik jako hněv, protože hněv uvádí emoční oblast duše do varu… Nevěř, že by byl démon něco jiného než hněvem zmatený člověk.“



Systemicky správná rodinná konstelace

Úvod
Pevné objetí
Jiřina Prekopová
TPO u nás
Terapeuti TPO
Výcvik v TPO
Systemické řády v rodině
Výchova láskou
Publikace
Kalendář akcí
Poděkování
UPOZORNĚNÍ
Časté otázky
Archiv
Fotogalerie
Kontakt


Profesor Pafko ho nejdřív odmítl. Dnes má být jeho nástupcem. Seznamte se, profesor Robert Lischke


Dětské centrum   Paprsek - komplexní péče o děti a mládež

Proč si ničíme naše Ester - Jana Ciglerová





cituji z fb

5.3.2018

Domácí úkoly NEJSOU povinné

Ríša mi po příjezdu ze školy po chvíli nese s provinilým pohledem k podpisu poznámkový deníček s poznámkou, začínající klasickým červeným přeškrtnutým "V", které určitě taky důvěrně znáte: "Chybí DÚ v písance str: 9. Ríša nebývá nachystaný na vyučování".

Taky vám tyhle poznámky a hodnocení už někdy lezou krkem? Mně už teda fest. Ríša si ty úkoly dělá skoro všechny sám, já jen nabízím předem pomoc, ale nechávám to na něm. A když to náhodou nevyjde, tak je z toho červená poznámka přes několik řádků, a smutný pohled prvňáčka, který mi to pak nese k podpisu. Domácí úkoly jsem bral jako dobrovolné zadání pro děti na procvičení věcí probraných ve škole. Paní učitelka to ale bere z nějakého důvodu jako povinnou součást přípravy na vyučování, kterou je třeba na dětech (a tím částečně i na rodičích) vymáhat.

Náš rodinný volný čas doma považuji za posvátný, a jsem přesvědčený, že nikdo nemá ani to nejmenší právo nám ho zvenčí jakkoliv řídit či omezovat. A to včetně školy s DÚ.

Rozhodl jsem se, že na poznámku od paní učitelky budu tentokrát už reagovat nejen podpisem, ale že si zjistím, jak to celé funguje i po právní stránce, nebo spíš jak by to celé fungovat mělo. Zabředl jsem tedy do studia teorie základního vzdělávání, aby má odpověď měla hlavu a patu, a nebyla jen plácnutím do vody.

Dal jsem si tedy tu práci, a prostudoval jsem pečlivě školský zákon a rámcový vzdělávací program, abych mohl odpovědět informovaně. Dělal jsem si při tom pečlivě poznámky a čárky na papír pokaždé, když jsem při čtení školského zákona a RVP narazil na spojení "domácí úkol", a ty pak nakonec všechny spočítal.

Ani jednou, přátelé! O domácích úkolech tam nenajdete jednu jedinou zmínku. Stejně tak jsem o nich nenašel ani slovo ve školním řádu Ríšovy školy. Ale i kdyby tam byla, nebyla by platná, protože školní řád musí být v souladu se školským zákonem, a nemůže zavdávat nové povinnosti nad jeho rámec. Může jen upřesňovat stávající povinnosti, jako třeba kdy začíná vyučování, jak omlouvat zmeškané hodiny apod. Takhle to uvádí dokonce ve svém návodu pro ředitele k tvorbě školních řádů i ministerstvo školství, s tím, že školní řády nemohou nikterak zasahovat do volného času dětí, a vztahují se pouze na vyučování.

Nakonec jsem tedy na Ríšovu poznámku od paní učitelky odpověděl poděkováním za informaci, a zeptal se na základě čeho považuje paní učitelka DÚ jako povinnost. Dostalo se mi odpovědi, že to probereme v týdnu na rodičovských schůzkách.

Na rodičovských schůzkách jsem se tedy zeptal, jak to paní učitelka vidí s tou povinností domácích úkolů. Podle paní učitelky jsou povinné, s tím, že za 15 zapomenutých úkolů za pololetí bude napomenutí třídního učitele, a za opakování potažmo i důtka. Poznamenal jsem, že nic takové ve školním řádu nenacházím, a ptal se na základě čeho takovou povinnost tedy žákům paní učitelka zavdává, protože tomu nerozumím. Paní učitelka poznamenala, že jsem první, kdo se takto ptá, a že je sice pravda, že ve školním řádu to není, ale DÚ jsou u nich povinné na základě interního školního řádu, jakési dohody pedagogů se zástupcem ředitele o případných sankcích, která ovšem není nikde v písemné podobě. Při spojení "interní školní řád" jsem zalapal po dechu.

Napadla mě následující analogie:

- Pane řidiči, jestlipak víte, proč jsme Vás zastavili?
- To netuším
- Jel jste 46km/h, tak to máme pokutu 1000Kč za překročení maximální rychlosti 45km/h.
- Ale tady není žádná značka, takže podle zákona je tu povolena maximální rychlost 50km/h. Z čeho tedy vyplývá moje povinnosti nepřekračovat tu 45kh/h?
- No v zákoně je možná 50ka, ale my máme takový interní předpis, že to budeme pokutovat už od 45km/h.
- A můžu si ten Váš předpis někde přečíst?
- Ne ne, to my jsme se takhle dohodli na stanici se šéfem.

Takhle nějak jsem si na tom rodičáku připadal. Připadá vám to přitažené za vlasy? V čem je to jiné?

Možná si říkáte, proč řeším hranici 15 úkolů za pololetí (tím spíš, že Ríša neměl jen 4). Řeším to proto, že mi to z principu vadí. To, jak někdo prvňáčkovi ničí tu počáteční radost z učení leckdy nesmyslnými povinnostmi na procvičování věcí, které už dávno umí nebo na doplňování učiva, které se nestačilo probrat ve škole, a to ještě pod hrozbou sankcí, které pak už nemají s vnitřní motivací a učením se pro samotnou radost z učení, moc společného. Jak má tohle těm dětem dávat smysl?

S paní učitelkou jsem si vyměnil ještě několik emailů. V tom posledním argumentovala bodem školního řádu "žáci jsou povinni plnit pokyny pedagogických pracovníků". Na moji připomínku, že je to vytržené z kontextu, protože v tom řádu je ještě dodatek "pokyny pedagogických pracovníků, vydané v souladu s právními předpisy a školním řádem" už jsem se písemné odpovědi nedočkal. Ony totiž ty DÚ nejsou v souladu ani se školním řádem, ani s právními předpisy, které takovou povinnosti nikde neuvádí.

Paní učitelka mě ale odchytla v šatně a sdělila mi, že na ten mail po dohodě se zástupcem ředitele už odpovídat nebude, a že domácí úkoly se vždycky dělaly a dál dělat budou. Tečka.

Tady mi docvaklo, jak moc je to s těmi povinnými DÚ celé systémově vžité, a jak moc se toho někteří učitelé drží, protože si leckdy ani nedokáží představit svět bez povinných DÚ.

Paní učitelku jsem již dříve informoval, že pokud se nedobereme k nějakému závěru, můžeme zkusit požádat o pomoc ředitele školy, který by nám do toho mohl vnést více světla. Tak se tedy i stalo.

Panu řediteli jsem poslal dotaz podle zákona 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, nastínil mu dosavadní situaci, a ptal se, zda jsou v jeho škole domácí úkoly povinností, a zda je možné jejich neplnění kázeňsky trestat.

Pan ředitel se zastal paní učitelky s tím, že na můj názor, že DÚ jsou nepovinné nebude brán zřetel. Poslal jsem tedy ještě jeden dotaz s otázkou, na základě jakého právního ustanovení považuje DÚ jako vymahatelnou povinnost. Pan ředitel odpověděl, že si není vědom takového právního ustanovení, ale že takový požadavek ani proti žádnému zákonu není.

Takhle to ale bohužel (nebo spíš bohudík) ve veřejné správě, kam škola patří, nefunguje. Nikdo nemůže být nucen do povinností, které zákon neukládá - viz třeba to přirovnání s pokutou výše.

Po poradě a pomoci od právničky jsem panu řediteli zaslal následující odpověď. Věřím, že by mohla pomoci i někomu dalšímu, proto ji sem vložím celou:
-----------------------------------------
Dobrý den, pane řediteli.

Svou odpověď na můj dotaz shrnujete tak, že požadavek na vypracování úkolů není v rozporu s právními předpisy, avšak toto tvrzení o nic neopíráte.

Co se právní stránky věci týče, škola je orgánem veřejné správy, tedy se na ní vztahují všechny zásady činnosti správních orgánů, obsažené ve správním řádu. Jedna z těchto zásad je tzv. zásada legality (§ 2 odst. 2 správního řádu), podle které správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem svěřena, a jen v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Nelze tedy ukládat povinnosti, které nemají výslovnou oporu v zákoně.
Pravidla pro vzdělávání žáků ve škole a hodnocení výsledků ve vzdělávání jsou obsažena ve školních a klasifikačních řádech jednotlivých škol a ani ty nesmí být v rozporu se školským zákonem. Opět tedy nesmí obsahovat ani žádné povinnosti nad jeho rámec. Dle školského zákona se působnost školy omezuje výhradně na dobu vyučování. Vzhledem k tomuto jsem si jist, že zákonné zakotvení povinných domácích úkolů neexistuje, byť je jejich zadávání třeba léta zažité. Není tedy v návaznosti na shora uvedené ani možné, aby v případě zadání „domácího úkolu“ bylo jeho vypracování vyžadováno pod hrozbou sankce. 

Nakonec Vy sám s tímto souhlasíte, když ve Vaší odpovědi píšete, že neexistuje žádné právní ustanovení, které by ukládalo povinnost škole zadávat žákům povinnou práci k vypracování po skončení vyučování.

Pokud však i přesto trváte na této povinnosti pro své žáky, je na místě, aby škola, jako orgán veřejné správy, byla schopna obhájit toto odkazem na zákonné zakotvení.

Pokud se na věc podívám jen pohledem obyčejného táty, domácí úkoly zasahují do našeho soukromého rodinného času, a to mi vadí. Syn některé z nich dělá rád, a když chce, rád mu s nimi i pomůžu. Některé úkoly ale dělat nechce, a moje případné nucení ho do práce na nich zasahuje také do našeho vztahu. Což mi rovněž vadí.

Z pohledu psychologů je povinnost vynucená hrozbou sankce vnější motivací, která dlouhodobě nefunguje, a ničí motivaci vnitřní. Dítě na základě této vnější motivace plní úkoly ze strachu, aby nebylo potrestáno, a ne už toliko proto, že se samo chce něco naučit. Rád bych, aby mému synovi zůstala chuť do učení a sebezdokonalování se co nejdéle, a nelíbí se mi sledovat, jak tuto přirozenou chuť a radost z učení domnělá povinnost dělat DÚ, vynucovaná strachem z potrestání, ničí.
Možná víte, že např. ve Finsku byly domácí úkoly plošně zrušeny, a přesto je Finsko dlouhodobě na špici v celosvětovém žebříčku úspěšnosti studentů (Máte-li zájem, rád doložím zdroje pro všechna svá tvrzení)

Takže i z odborného a osobního pohledu jsou pro mne domácí úkoly, jakožto povinnost, neobhajitelné.
Chápu, že někteří rodiče dále domácí úkoly pro svoje žáky vyžadují. Nevyžaduji tedy plošné zrušení jejich zadávání, jako takového. Vadí mi v tom pouze ta povinnost a hrozba kázeňským postihem.
Jako kompromisní varianta se mi jeví ukládání DÚ jakožto dobrovolného zadání k procvičení pro žáky, kteří mají sami zájem se zdokonalovat, čímž by byla zachována i jejich vnitřní motivace, a chuť se učit a zdokonalovat.
Nelíbí se mi ale to, jak je vymáháním domácích úkolů povinnost školy zajistit vzdělávání přenášena do mého domova, potažmo na mě.
Věřím, že kompromisní řešení dobrovolných domácích úkolů by většina zúčastněných přijala. Já osobně bych ho přijal s otevřenou náručí.

Byl bych moc rád, kdyby Vaše škola byla pokrokovou školou, přátelskou k žákům a rodičům, která respektuje individualitu žáků, a v učení je podporuje a motivuje jinak, než povinnostmi a tresty. Kdyby byla školou, do které žáci chodí rádi, kde se rádi učí, a nemusí se vzdělávat s pocitem strachu z potrestání. Rád bych věřil, že to máte stejně.
Pro mě je (ne)povinnost domácích úkolů naprosto zásadní otázkou, kterou chci nadále řešit, dokud se mi nedostane uspokojivé odpovědi na moje otázky, nebo uspokojivého řešení.
Dal bych určitě raději přednost tomu dojít s Vámi ke konsenzu.

Máte-li zájem, rád přijmu i pozvání na osobní jednání, kde bychom si mohli vyjasnit možná východiska a další postup.

Přeji Vám úspěšný den.

-------------------------------------------------

Na tento mail už mi pan ředitel neodpověděl. Po dvou týdnech jsem tedy zavolal a domluvili jsme se k té věci na osobní schůzce.
Na schůzku dorazil i zástupce ředitele Ríšovy školy. Po asi půlhodinové relativně příjemné diskuzi nad body z posledního mailu jsme dospěli společně k následujícímu závěru v zápisu z jednání:

"Vedení školy a otec se shodli na tom, že domácí úkoly by neměly být hodnoceny ani vymáhány pod hrozbou kázeňských opatření včetně ústního či písemného napomínání."

Pan zástupce přislíbil, že zajistí, aby paní učitelka tento závěr respektovala, což i učinil. Nebude prý domácí úkoly už vyžadovat a když je Ríša nebude mít, tak ani nikterak negativně komentovat, a není třeba se obávat žádných represí.

Z jednání jsem odcházel s hřejivým pocitem u srdce. S tím, že má smysl stát si za svým, pokud je právo na mé straně, a trpělivě vytrvat i přes počáteční odpor.

Nejvíc ale hřála představa, že Ríša, a s ním i spousta dalších dětí, bude mít o něco hezčí dětství, méně stresu a více klidu na svobodnější učení a trávení volného času s tátou a mámou dle vlastních představ.

Ti, co budou dál ve třídě trvat na povinnosti domácích úkolů pro svoje děti tak mohou činit klidně dál doma. Není mi nic do toho, jak si kdo doma řeší svůj čas s dětmi. Nevidím ale jediný důvod, proč by to, že někdo (a třeba i většina) chce pro svoje děti povinné domácí úkoly nad rámec zákona, mělo znamenat plošnou povinnost DÚ pro všechny ostatní. To, jak si my řešíme doma svůj společný volný čas a přípravu na vyučování beru zase jako naši věc, do které nikomu nic není.

Co vím, tak většina rodičů na povinných DÚ stále trvá. Ti, co je zažili, je chtějí většinou pro svoje děti, protože reprezentují často pocit něčeho známého, na rozdíl od světa bez povinných DÚ, který je světem neznámým, pro mnohé možná i světem totálního chaosu a anarchie. Ono to ale funguje i bez nich, a troufnu si tvrdit, že mnohem lépe - viz třeba právě to Finsko.

Ten zažitý zvykový moloch povinných domácích úkolů nejspíš poběží v zemi dál. Tohle nemůže jeden táta plošně změnit a ani to nebylo mým cílem.

Věřím ale, že je i spousta takových, kteří stejně jako já žili, a možná stále žijí, ohledně (ne)povinnosti DÚ v nevědomosti, a tahle zkušenost jim může dát jiný náhled.

Ríšovi jsem tu novinu sdělil minulý týden. Zazářily mu oči a pronesl svoje radostné: "hustý!".
Myslím že je fajn, když i děti vidí, že pravidla a zákony by tu měly platit stejně pro všechny (jestli tomu tak je za všech okolností teď ponechme stranou), a že nemusíme být jen ovcemi, které skloní hřbet hned při prvním střetu s umělou "autoritou" nebo většinou.

Ríša vidí, že já si svoje povinnosti doma i v práci plním, protože mi to dává smysl, čímž ho sám vlastním příkladem vedu k plnění jeho vlastních povinností. Ale současně ho vedu i k přemýšlení, že ne vše, co po něm někdo požaduje musí být nutně povinností. Mně třeba říkávali "napřed povinnosti, potom zábava" čímž mi byl přístup k plnění povinností do značné míry znechucen, jakoby povinnosti nemohly být současně zábavou.

Díky všem z portálu SvobodaUčení.cz za podporu a inspiraci. Děláte školy a svět lepším místem pro život. Díky taky vám ze skupiny Řešení problémů ve škole, stížnosti na učitele a školy, za pomoc při řešení. Je fajn vědět, že v tom nejsem sám.

Všem přeji, aby si v té domácí přípravě a celkově ve vzdělávání vlastních děti měli možnost s dětmi společně najít svou vlastní cestu.

Aby mohli trávit s dětmi doma pokud možno co nejvíce příjemných chvil bez zbytečných stresů a tlaků nad DÚ, a místo toho měli možnost ten čas vyplnit nějakou vlastní a zábavnější a přirozenější formou učení se podle vlastní volby své a především dětí.

Tuhle svobodu si nechci nechat od nikoho vzít, a budu i dál bránit náš společný volný čas, protože vím, že nikdo jiný to za mě neudělá.
A co vy?

https://www.facebook.com/tatapartak/posts/1544379729012498







a reakci na to také z 5.3.2018

Ráno mi zvedl náladu status od Táta parťák, který se zabýval tím, jestli má trestání za nesplněný domácí úkol oporu v zákoně, školním řádu a podobně.
Celý příspěvek je podle mě skvělým komentářem otce, na kterém je vidět, že má o své děti zájem a aktivně k nim a jejich vzdělávání přistupuje.

Smutnější byla diskuze pod tím.

Obvykle říkám, že největší problémy ve společnosti způsobuje to, že mají lidé potřebu aktivně zasahovat do životů a soukromí druhých (ideálně zákony). Nyní bych to rozšířila: Problémy způsobuje také mýtus "respektu a autority" a to, že děti (hlavně ty cizí) jsou v očích mnohých lidí podřadné bytosti, majetek nebo něco, co si nezasluhuje výraznou mezilidskou úctu.

Začnu těmi autoritami - autority máme zdravé (ty si obvykle vybíráme sami na základě kvalit jedince, jsou pevné a přirozené) a vynucené (bohužel to bývá často učitel, policista, politik - tyto autority vznikají manipulací, násilně nebo pod hrozbou trestu). Prskáme, že děti nemají úctu k vynuceným autoritám, zároveň ale mnohé tyto autority sami neuznáváme a nezamyslíme se ani nad tím, k čemu jsou tyto autority vůbec dobré a k čemu vedou. Vynucené autority bohužel často vedou ke vzpouře - protože cítíme, že na tom člověku, kterého musíme respektovat, ale nemáme k tomu nejmenší důvod, je něco špatně (třeba je hloupý, zlý, nezvládá svůj život a podobně). U přirozených autorit logicky nic takového nevzniká a tato autorita bývá často inspirativní a tvůrčí. 

Mnoho učitelů má autoritu naprosto přirozenou a žáci se k nim chovají dobře. Většinou je to proto, že je mezi nimi vzájemný respekt a učitel jim nepotřebuje dokazovat své postavení. Jiní učitelé křičí, rozdávají poznámky a chtějí projevovat úctu, která spíš bohužel skončí tím, že se i žáci začnou k danému učiteli chovat sprostě a psát na lavice nebo si šuškat, že je to debil. Nevidíte to sami u sebe? Ty děti zas tak moc jiné nejsou.

Souvisí to částečně i s mezilidskou úctou. Často si lidé myslí, že dítě má automaticky poslouchat vše, co řekne jakýkoliv dospělý, který má automaticky pravdu, protože je starší. Dítě nemá právo diskutovat, jen šoupat nohama a koukat do země. Na sociálních sítích se o nich píše jako o nevychovaných fakanech, pokud jen malou částí vybočují - třeba i slušnou diskuzí nad pravidly. Žádné tresty a nesmyslné úkoly "nám přece také neublížily, tak proč by to neměli parchanti dělat taky". Mnoho lidí si na nich léčí komplexy, prostě protože děti jim oponovat většinou nebudou. A z těchto dětí rostou dospělí, kteří pak dělají svým dětem to samé. V horších případech vznikají cykly nesebevědomých méněcenných jedinců, které společnost akorát kope do zadku a oni jí to při každé příležitosti vrací.

Co tím chci říct: Proč je pro tolik lidí problém se k dětem chovat jako k normálním lidem? Proč si k nim dovolují věci, které by si k sousedovi ani partnerce nedovolili a mají pocit, že je to v pořádku?
A nakonec, proč má každý pocit, že má patent na výchovu a není schopen respektovat, že to jiná rodina s dětmi a školou dělá jinak?

www.facebook.com/tereza.sladkovska/posts/10212970058179208

zzzzzz záloha pro případ zmizení


Proč si ničíme naše Ester - Jana Ciglerová

Můj moment, kdy jsem jí propadla, nebyl ten, když se na zapůjčených lyžích nevěřícně divila nad tou vítěznou setinou sekundy. Ani když pak o čtyři dny později tak s přehledem předjela tu Němku na snowboardu. Okamžikem, odkdy na Ester Ledeckou nedám dopustit, pro mě bylo, když si na té tiskovce nesundala lyžařské brýle – a to proto, že si nestihla namalovat oči. V tom jednom činu bylo všechno: sebevědomí odmítnout, lidská touha se líbit, drzost upřednostnit sebe a odvaha vzepřít se zažitému a standardnímu. Seděla tam v těch brýlích, jako by se nechumelilo, a světoví fotografové a kameramani na sebe překvapeně koukali a nechápali podruhé. Kde se tahle mimozemšťanka vzala? Vím přesně. Žádnou z těch vlastností Ester Ledecká nezískala v českém vzdělávacím systému. Mohla je mít a uchovat si je právě proto, že ji rodiče do toho systému neumístili.

Ester Ledecká je stejně jako její bratr Jonáš dítě, které rodiče vyvázali ze státní školní docházky a prosadili si domácí výuku. Dnes je homeschooling daleko běžnější, ale před patnácti lety ho vyřídit nebylo pro paní Ledeckou nic jednoduchého. V rozhovorech, které na toto téma dávali jen velmi opatrně, popisovali, jak byli terčem odsouzení a zpochybňování, a snad jen slavné jméno otce jim nakonec umožnilo děti si doma učit po svém. Brzy zjistili, že aby Ester s Jonášem uměli to, co jejich vrstevníci ve státních školách, stačí jim hodinu a půl výuky denně. Zbytek dne měli na svoje záliby. A že zrovna bydleli na horách… ale tuhle část příběhu už znáte.

Při pohledu na tuhle originální mladou ženu musí ta otázka napadnout většinu z nás: byla by nějaká Ester Ledecká, kdyby chodila povinně do školy jako její spolužačky? Kdyby musela recitovat, dělat si okraje, mlčet, když mluví dospělý, a sedět způsobně na místě minimálně pět hodin denně? Měla by sebevědomí dělat si věci po svém tak, jak do té doby ještě nikdo na světě? A kolik takových Ester Ledeckých náš ohýbající a šikující vzdělávací systém zlomil, umlčel, zašlapal?

Neměla jsem, stejně jako stále více českých rodičů, to srdce svoje děti do státní školy dát. Vídám to na dětech mých přátel. Rok před nástupem do první třídy se nemůžou dočkat, až do té školy začnou chodit. Nadšení jim trvá první měsíc až půl roku. Od té doby je až do konce škola otrava, do které se musí, a úleva je, když se nemusí. Dvě hodiny úkolů každý den navečer ubijí je i jejich rodiče a jejich mysl si nemá čas odpočinout od toku vědomostí, které se brzy naučí pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven. Známkování, ty oslavované jedničky, se po pár týdnech stane hlavní motivací pro jakýkoliv výkon. Jakmile něco není na známky, nemají zájem ani důvod to vůbec dělat.

Motivace a radost je to první, o co děti ve státním školství přicházejí, ale naštěstí o ně nepřišla Ester. Říká to i její kouč Reiter, který podle svých slov ještě neviděl nikoho, kdo by se tak těšil z ježdění a závodění. Právě to, jakou má radost z toho, co dělá, a že to dělá jen z vlastní, vnitřní motivace, z ní dělá sportovní osobnost roku.

Teda pardon. V Česku zatím pěkně postaru Sportovcem roku.

___

Jana Ciglerová působila jako britská zpravodajka Lidových novin, vedla časopis Elle, založila přílohu ONA DNES a uváděla vlastní módní pořad Pret a Porter na Expresrádiu. Pro ČT točí dokumenty Třináctá komnata a v MF DNES píše do čtvrtečního Magazínu. Nyní žije v USA, kde působí jako zvlášní zpravodajka MF DNES.