Datovací metody

Metody datování lze rozdělit na dvě hlavní kategorie.

Absolutní datování a relativní datování.

Každá má specifické techniky a využití.

1. Absolutní datování

Určuje stáří objektu nebo vrstvy v časových jednotkách (roky).

Používá se pro fosilie, horniny, artefakty

Dendrochronologie

Datování letokruhů stromů, přesné na roční bázi pro dřevo do cca 12.000 let.

Dendrochronologie je metoda datování založená na analýze letokruhů stromů, což z ní činí nejpřesnější techniku v archeologii. Každý rok přibyde na kmeni stromu jeden letokruh, tvořený vrstvou světlého jarního a tmavšího letního dřeva.
Používá se k datování dřevěných nálezů, jako jsou zuhelnatělé zbytky, historické krovy, nábytek, dřevěné sochy nebo deskové obrazy.

• Princip: Každý rok strom vytvoří jeden letokruh, jehož šířka odráží klimatické podmínky (srážky, sluneční svit, teplota).
• Technika: Pomocí nástroje, jako je Presslerův vrták, se odebírají vzorky dřeva pro analýzu.
• Rozsah: Použitelná pro stáří do 12 000 let.
• Výhoda: Extrémní přesnost na úrovni jednotlivých let.
• Slabina: Omezeno na vzorky dřeva, které musí být zachovalé a pocházet z oblasti s referenční chronologií.

Archeomagnetické datování

Rozsah: Posledních 10 000 let (od neolitu po současnost) 

Magnetické póly Země se neustále mění
Atomy železa v jílu se vždy orientují podle aktuální polohy magnetického pólu.

Aminokyselinové datování

Rozsah: až 100 000 let

Vhodné pro fosilie, lastury nebo jiné biologické materiály, kde se sleduje změna izomerů aminokyselin z levotočivých na pravotočivé po smrti organismu.

Hydratace obsidiánů

Dosah této metody je až 500 000 let  
Používá se pro datování obsidiánových (sopečných skleněných) artefaktů na základě měření tloušťky hydratované vrstvy, která vzniká reakcí s vlhkostí.

Radiokarbonové datování (C14)

Měří rozpad uhlíku-14 v organických materiálech, vhodné pro stáří do 50 000 let.

Termoluminiscenční datování

Měří nahromaděnou energii ve vypálených objektech (keramika, kameny)

Rozsah: až 100 000 let (u některých vzorků více, ale běžně nižší přesnost než OSL).

Opticky stimulovaná luminiscence (OSL)

Datuje sedimenty podle doby, kdy byly naposledy vystaveny slunečnímu záření, do 500 000 let.

Uran-thoriové datování

Datuje karbonátové materiály (stalagmity, korály) podle rozpadu uranu na thorium, do 500 000 let.

Draslík-argon (K-Ar)

Sleduje rozpad draslíku na argon v sopečných horninách, užitečné pro miliony až miliardy let.

Uran-olovo (U-Pb)

Využívá rozpad uranu na olovo v minerálech, přesné pro horniny až 4,5 miliardy let staré.

Rozsah: až 4,5 miliardy let.

Izotopová stratigrafie (Rb-Sr, Sm-Nd)

Analyzuje rozpad dlouhodobých izotopů v horninách, vhodné pro miliardové časové škály.
Použitelné na nejstarší horniny na Zemi.

2. Relativní datování

Určuje pořadí událostí (např. která vrstva je starší/méně stará), nikoliv přesné stáří.

Hlavní metody:

Stratigrafie:

Analýza vrstev hornin (starší vrstvy jsou dole, mladší nahoře).

Biostratigrafie:

Použití fosilií (např. trilobitů) k relativnímu stáří vrstev.

Paleomagnetismus:

Datování na základě změn magnetického pole Země zachyceného v horninách.

Typologie:

Porovnání artefaktů (nástroje, keramika) podle stylu a vývoje.

history 
historie