Alexander Solženicyn - Projev k absolventům Harvard university - český překlad
ALEXANDR SOLŽENICYN
Alexander Solženicyn
Projev k absolventům Harvard university
Prebraté z časopisu 150000 slov. Texty odjinud,
č. 4/1983, roč. 2, vyd. Antonín Liehm.
Seznam exilových periodik ve fondu ČSDS
Jsem rád, že mohu pozdravit členy 327. ročníku
staroslavné Harvard university, a všem absolventům
srdečně blahopřeji.
Heslem vaší university je „Veritas“. Mnozí z vás již vědí, a další v průběhu života poznají, že
nám pravda okamžitě uniká, jakmile ochabne
soustředěnost našeho pozorování – a že nám přitom ponechává iluzi, jako bychom se podle
ní řídili dál.
Tak vzniká mnoho nedorozumění. Kromě toho chutná pravda málokdy sladce
a bývá téměř vždy trpká.
Nevyhnu se této trpkosti ani ve svém dnešním projevu. Nepřicházím
však jako odpůrce, nýbrž jako přítel. Už před třemi lety jsem tu ve Spojených
státech řekl věci, které leckdo zavrhoval a nechtěl
uznat – a dnes již mnozí souhlasí.
Rozštěpení dnešního světa je zřejmé
i z letmého pohledu. Kdokoli z našich vrstevníků
snadno rozezná dvě světové síly, z nichž každá je
už schopná druhou úplně zničit. Jenže chápání
tohoto rozštěpení se často omezuje na politickou
představu, na iluzi, že je možné zažehnat
nebezpečí úspěšným diplomatickým jednáním
nebo rovnováhou ozbrojených sil. Ve skutečnosti
je rozštěpení hlubší, způsobuje větší odcizení
a vykazuje více trhlin, než je vidět na první pohled.
A v tomto mnohostranném a hlubokém
rozštěpení se skrývá právě tak mnohostranné
nebezpečí zkázy pro nás všechny. Podle dávné
pravdy, že se nemůže udržet říše – v tomto případě
naše Země – rozdělená sama v sobě.
Existuje i pojem „třetího světa“, takže už
máme světy tři. Ono těch světů je nepochybně
ještě víc, jenže my to z dálky nevidíme. Kterákoli
stará, hluboce zakořeněná a samostatná
kultura, zvláště je-li rozšířena na velkou část
zemského povrchu, tvoří samostatný svět, plný
záhad a překvapení pro západní myšlení. Mezi
ně musíme zařadit přinejmenším Čínu, Indii,
muslimský svět a Afriku, pokud ovšem přijmeme
hrubé označení dvou posledních jako
ucelených jednotek.
Po tisíc let tvořilo i Rusko jednu takovou
jednotku, jakkoli západní myšlení soustavně
chybovalo tím, že mu jeho samostatnou povahu
upíralo a proto je nikdy nepochopilo,
právě tak, jako Západ dnes nechápe Rusko
v komunistickém zajetí. Možná, že se Japonsko
v posledních desetiletích postupně stalo
„dálným Západem“, přimykalo se stále těsněji
k Západu (nejsem v těchto věcech soudcem).
A pokud jde například o Izrael, neřadil bych
jej k západnímu světu, už proto, že jeho státní
systém je zásadně spjatý s náboženstvím.
Je tomu poměrně nedávno, co malý novoevropský
svět snadno všude zabíral kolonie,
a aniž počítal s vážným odporem, obvykle
přitom pohrdaje jakýmikoli hodnotami charakteristickými
pro přístup podrobovaných
národů k životu! Zdánlivě to mělo ohromující
úspěch a nebránily tomu žádné zeměpisné
hranice. Západní společnost se šířila jako
triumf lidské nezávislosti a moci. Až ve dvacátém
století se náhle přišlo na to, jak je ta
společnost křehká a vratká.
Dnes vidíme, jak
byly její územní zisky krátkodobé a nepevné.
To ukazuje na chybnost západního pohledu
na svět, který vedl k těmto výbojům. Vztahy
k někdejšímu koloniálnímu světu se nyní
zvrátily ve svůj opak, a západní svět leckdy
žene svou servilnost do krajnosti. Přesto, že
je zatím nesnadné odhadnout celkovou výši
účtu, který dřívější kolonie Západu předloží,
i zda bude Západ schopen jej uhradit, jestliže
se vzdá nejen svých posledních kolonií, ale
i všeho, co mu patří.
Avšak slepá víra v nadřazenost přežívá
všemu navzdory a s ní i představa, že by se
rozsáhlé oblasti všude na naší Zemi měly rozvíjet
a dozrávat na úroveň dnešních západních
7
systémů, jež jsou teoreticky nejlepší a v praxi
nejpřitažlivější; že všem těm druhým světům
jen dočasně brání zlé vlády, těžké krize anebo
vlastní barbarství či nepochopení, aby se
vydaly cestou západní pluralitní demokracie
a přijaly západní způsob života. Země jsou
hodnoceny podle toho, nakolik dovedly pokročit
tímto směrem. Jenže ono jde o koncepci,
která se vyvinula ze západního nepochopení
podstaty oněch jiných světů, z omylu, který
spočívá v jejich poměřování západním metrem.
Skutečný obraz vývoje naší Země vypadá
docela jinak.
Z úzkosti nad naším rozštěpeným světem
se zrodila teorie konvergence vedoucích
západních zemí se Sovětským svazem. Je to
sebeklamná teorie, která přehlíží skutečnost,
že se tyto světy vůbec nevyvíjejí k vzájemné
podobnosti, a že žádný z nich se nedá předělat
v druhý bez použití násilí. Ostatně, konvergence
nevyhnutelně znamená i převzetí nedostatků
druhé strany, což je sotva přijatelné
pro kohokoli.
Kdybych dnes mluvil k posluchačům ve
své zemi a měl zkoumat celkový stav rozdělení
světa, soustředil bych se na kalamity Východu.
Jelikož však jsem již čtyři roky v nuceném
exilu na Západě a moji dnešní posluchači jsou
ze Západu, myslím, že je důležitější, abych se
soustředil na určité stránky dnešního Západu,
jak je vidím já.
Nejnápadnějším rysem, který dnes zjišťuje
na Západě vnější pozorovatel, je pokles
odvahy.
Západ pozbyl své společenské odvahy,
a to jak celkově, tak jednotlivě v každé zemi,
v každé vládě, v každé politické straně, a samozřejmě
ve Spojených národech. Tento pokles
odvahy je zvláště znatelný ve vládnoucích skupinách
a mezi intelektuální elitou, což vytváří dojem ztráty odvahy u celé společnosti. -
Jistě,
existuje mnoho odvážných jednotlivců, avšak
ti nevykonávají rozhodující vliv na veřejný život.
Političtí a intelektuální byrokrati odrážejí tuto depresi, pasivitu a skleslost ve svém jednání
a ve svých projevech, a ještě více ve svých
úslužných teoretických pojednáních, jejichž
účelem je vysvětlovat, jak je pragmatické,
rozumné a intelektuálně, ba mravně oprávněné
zakládat státní politiku na zbabělosti
a podlézání. -
Tento pokles odvahy, který místy
dosahuje stupně téměř úplné ztráty mužnosti,
dochází ironického zdůraznění v občasných
výbuších chrabrosti a neoblomnosti týchž
byrokratů, když jednají se slabými vládami,
se slabými zeměmi, které nikdo nepodporuje,
nebo s beznadějnými hnutími, která zřejmě
nejsou schopná se postavit na odpor.
Avšak
tito byrokrati ztrácejí řeč a ochrnují, když
mají co činit se silnými vládami a hrozivými
silami, s agresory a mezinárodními teroristy.
Je třeba připomínat, že se pokles odvahy
odedávna považuje za první příznak konce?
Když vznikaly novodobé západní státy,
byla vyhlášena zásada, že vlády jsou tu k tomu,
aby sloužily člověku, a že člověk žije, aby byl
svoboden a usiloval o štěstí (viz například
americké Prohlášení nezávislosti). Dnes,
alespoň v několika posledních desetiletích,
umožnil technický a sociální pokrok, aby se
tyto tužby uskutečnily v podobě státu poskytujícího
sociální zabezpečení. Každému občanovi
byla zajištěna kýžená svoboda a hmotné
statky v takovém množství a kvalitě, že by
mu teoreticky měly zaručit dosažení štěstí
– v nižším smyslu toho slova, jak se v těchto
desetiletích vytvořil. (V průběhu akce byl
ovšem přehlédnut jeden psychologický detail
– trvalá touha mít stále víc věcí a ještě lepší
život, i boj za to všechno, poznamenávající
četné tváře na Západě starostmi a dokonce
i depresemi, i když je zvykem takové pocity
skrývat. Toto usilovné a intenzivní závodění se
zmocňuje všeho lidského myšlení, aniž otvírá
cestu ke svobodnému duchovnímu rozvoji.)
8
Nezávislost jednotlivce na mnoha druzích
státního nátlaku byla zajištěna, většině lidí
byla zaručena životní úroveň, o jaké se jejich
otcům a dědům nesnilo, otevřely se možnosti
vychovávat mládež v duchu těchto ideálů,
směrem k fyzické zdatnosti, ke štěstí, k vlastnictví
hmotných statků, k penězům a rekreaci,
až k téměř neomezené svobodě požitku. Kdo
by se toho všeho chtěl teď vzdát?
Proč, a za
co by měl člověk nasazovat svůj drahocenný
život, aby hájil obecné blaho, zejména v oněch
nejasných případech, kdy se má v zatím vzdálené
zemi bránit bezpečnost vlastního národa?
I biologie ví, že uvyknout blahobytnému
životu neprospívá živému organismu. Dnes
začal blahobyt odkrývat svou zhoubnou tvář
i v životě západní společnosti.
V souladu se svými cíli zvolila si západní
společnost i nejpříhodnější formu života,
kterou bych označil jako právní. Meze práv
a správného chování člověka (velice široké)
jsou stanoveny soustavou zákonů. Západní
lidé si dobře osvojili tento právní stav, pohyb
i lavírování, a osvědčili v nich značnou houževnatost.
(Ostatně, zákony jsou tak složité,
že obyčejný člověk nemá možnost jednat
v jejich rámci bez pomoci odborníka.) Jakýkoli
konflikt se řeší právně – a to je nejvyšší
forma řešení.
Má-li člověk pravdu v právním
smyslu, nepotřebuje více. Nikdo o něm nemůže
tvrdit, že nemá docela pravdu, a chtít, aby si
ukládal nějaké meze, vzdal se nějakých práv,
požadovat po něm oběť či nezištné riziko by
prostě vypadalo hloupě. S tím, že by se někdo
dobrovolně omezoval, se téměř nesetkáš:
všechno se napíná tak daleko, až to narazí na
právní rámec. (Právně bezvadně si počínají
naftové společnosti, když skupují objevy nových
zdrojů energie proto, aby se jich nemohlo
využít. Právně bezúhonní jsou ti, kdo přidávají
jed do potravin, aby déle vydržely: spotřebitelům
je ponechána svoboda je nekupovat.)
Prožil jsem život za komunismu a mohu
říci: je to strašná společnost, ve které nefungují
nezaujaté právnické váhy. Avšak společnost,
která nezná jiné váhy než váhy právní, je rovněž
málo hodná člověka.
(Potlesk)
Společnost, jež se postavila na půdu zákona, ale o nic výše, špatně
využívá rozsahu lidských možností. Právo je příliš
studené a formální, aby společnost zušlechťovalo.
Když je celý život prostoupen právními
vztahy, vytváří se ovzduší duchovní průměrnosti,
jež umrtvuje nejlepší vzlety člověka.
(Potlesk)
A obstát před zkouškami hrozící doby
s pouhými právními podpěrami bude prostě
nemožné.
Dnešní západní společnost vykazuje nerovnováhu
mezi svobodou pro dobré činy a svobodou pro činy špatné.
I státník, který chce
pro svou zemi vykonat velký budovatelský čin,
musí postupovat obezřelými, přímo nesmělými
kroky, je stále obklopen tisíci ukvapenými (a
neodpovědnými) kritiky, a tisk a parlament ho
ustavičně peskují. Musí o každém svém kroku
dokazovat, jak je čestný a správný.
Vynikající, velký člověk se vůbec nemůže
projevit nezvyklými a nečekanými opatřeními:
od počátku mu házejí klacky pod nohy. Pod
pláštíkem demokratických omezení tak triumfuje
průměrnost.
Každý na Západě má možnost a svobodu
podlamovat administrativní pořádek,
a všechny instituce v těchto zemích byly citelně
oslabeny. Ochrana práv osobnosti byla
dohnána do takové krajnosti, že se sama společnost
již stává bezbrannou
(potlesk)
před některými lidmi. Tak nadešel na Západě čas,
kdy je třeba nehájit už tolik lidská práva, ale
spíš lidské povinnosti.
Naproti tomu se dostalo rozsáhlého prostoru
svobodě ničit, svobodě nezodpovědnosti.
Společnost se nedokáže ochránit proti propastnosti
lidského úpadku, například proti
zneužívání svobody k mravnímu znásilňování
9
mladých lidí, jaké představují pornografické
filmy, filmy o zločinech nebo o posedlosti.
(Potlesk)
To všechno se vešlo do oblasti svobody
a teoreticky je to vyváženo svobodou mladých
lidí si toho nevšímat. Tak prokázal život v právu
svou neschopnost uchránit se rozkladného zla.
A co říci o temných sférách přímé zločinnosti?
Šíře právního rámce, zvláště amerického,
nejen povzbuzuje osobní svobodu,
ale i některá její porušení; umožňuje zločinci
vyhnout se trestu nebo nezaslouženě využít
polehčujících okolností – za podpory tisíce
veřejných obhájců. A kdykoli se úřady rozhodnou
vymýtit terorismus, veřejnost je okamžitě
obviní, že omezily občanská práva banditů.
Takových příkladů je mnoho.
Celé toto svedení svobody na stranu zla se
událo postupně. Kořenilo však zřejmě v lidumilné
humanistické představě, že člověk, pán
tohoto světa, v sobě nechová vnitřní zlo, že kazy života pramení výhradně v nespravedlivých
společenských poměrech, které je třeba uvést do pořádku. Je to divné: na Západě bylo dosaženo
nejlepších sociálních poměrů, a přitom je tu zločinnost nesporně vysoká a podstatně větší, než v žebrácké a bezprávné společnosti sovětské. (V sovětských táborech sedí obrovské množství lidí označených za zločince, jenže to převážnou většinou nejsou zločinci, nýbrž lidé, kteří se proti bezprávnímu státu bránili neprávními způsoby.)
Nejrozsáhlejší svobody přirozeně požívá tisk
(používám toho slova dále i pro ostatní sdělovací prostředky).
Jenže – jak?
Opět: jen tak, aby nepřekročil právní meze, ale bez jakékoli skutečné mravní odpovědnosti
za překrucování a nadsázku. Jakou odpovědnost mají novinář a noviny vůči čtenářům nebo dějinám? Jsou snad známé případy, že by se novinář nebo list veřejně odpovídali,
jestliže nepravdivými informacemi nebo nesprávnými závěry svedli veřejnost na scestí a dokonce spoluzavinili chyby státního vedení? Nikoli, protože to by poškodilo odbyt listu.
Takový případ může poškodit jenom stát, kdežto novinář vyvázne vždycky se zdravou kůží. Daleko spíš bude napříště
s novým zápalem psát opak toho, co předtím. Nutnost podávat pohotové a spolehlivé informace vede noviny k tomu, aby prázdné místo zaplňovaly dohady a sbíraly chýry a domněnky, které sice nebudou nikdy odvolány, ale v paměti mas se již usadily. Kolik chvatných, neuvážených, nezralých a klamných soudů denně vyslovují, kolik novinářů denně věší čtenářům bulíky na nos – a tím věc končí! (Potlesk)
Tisk má možnost veřejné mínění zkreslovat i je falešně utvářet. Jednou dodává teroristům hérostratovskou slávu, jindy dokonce vyzrazuje tajemství obrany vlastní země, nebo se bez ostyšně vměšuje do soukromého života známých osob pod heslem: „Všichni mají právo všechno vědět.“ (Lživé heslo prolhané doby: oč výše stálo ztracené právo lidí nevědět, nerdousit svou božskou duši drby, tlachy a jalovými hloupostmi. (Po tlesk)
Lidé poctivé práce a činorodého života naprosto nepotřebují takový nadbytečný a přetěžující proud informací.)
Povrchnost a chvat, tato duševní choroba dvacátého století, se nejvíce projevují v tisku.
Tisku přímo není dovoleno jít do hloubky problémů, není to v jeho povaze, on jenom nahodile vybírá senzační formulace. Přes všechny tyto vlastnosti se tisk stal nejpřednější silou západních států, větší silou, než moc výkonná, zákonodárná i soudní. A přitom: na základě kterého volebního zákona byl zvolen a komu skládá počet? Zatímco novinář na komunistickém Východě je jmenován
jako státní úředník, kdo volil západní novináře do jejich mocenských pozic? Na jaké volební období a s jakými pravomocemi?
10
A ještě jedno překvapení tu čeká člověka z totalitního Východu s jeho přísně unifikovaným
tiskem: V západním tisku jako celku se také dá rozeznat celkový směr sympatií (kam právě vane vítr), všeobecně uznané a přípustné hranice úvah, a patrně i obecné korporativní zájmy. To všechno dohromady nepodporuje soutěživost, ale naopak unifikaci. Nespoutaná svoboda existuje pro tisk samotný, ale ne pro čtenáře
(potlesk):
noviny tisknou dost výrazně a nápadně toliko ty názory, které příliš neodporují jejich vlastnímu a onomu všeobecnému směru.
Bez veškeré cenzury se na Západě provádí přísné odlišování myšlenek módních od myšlenek nemódních, které, ač je nikdo nezakazuje, nemají reálné vyhlídky na rozšíření ani v periodickém tisku, ani v knihách, ani na universitních katedrách.
(Potlesk)
Duch vašeho bádání je právně svobodný, jenže je obestaven modlami současné módy. Nikoli přímým násilím, jako na
Východě, ale tímto módním výběrem, nutností nadbíhat masovému standartu se zabraňuje nejsamostatněji myslícím osobnostem, aby vnášely svůj příspěvek do veřejného života, a objevují se nebezpečné rysy stádnosti, která škrtí efektivní rozvoj. Dostal jsem v Americe dopisy od výborných a chytrých lidí, třeba od profesora odlehlé provinční university, který by mohl vydatně přispět k oživení a záchraně své země – ale země ho nemůže slyšet, protože ho sdělovací prostředky nepodporují. Tak se vytvářejí silné hromadné předsudky, a v naší dynamické době nebezpečná zaslepenost. Například iluzemi zamořené chápání dnešní světové situace vytvořilo kolem zdejších hlav takový zkamenělý krunýř, že skrz něj již neproniká lidský hlas ze sedmnácti zemí východní Evropy a východní Asie. Teprve nevyhnutelný chod událostí ten krunýř prolomí. Vykreslil jsem několik rysů západního života, které uvádějí v úžas člověka nově příchozího do tohoto světa. Rozsah a úkol mého projevu nedovolují, abych v přehledu pokračoval: abych se například zmínil o tom, jak se uvedené vlastnosti západní společnosti projevují v tak důležitých oblastech národní existence, jako jsou základní školy, vysoké školy humanitního typu a umění. Téměř všichni se shodují, že Západ ukazuje světu výhodnou ekonomickou cestu rozvoje, třebaže ji chaotická inflace v poslední době odvádí z jejího směru. Ale i mnoho lidí na Západě je se svou společností nespokojeno, pohrdá jí nebo jí vytýká, že již neodpovídá stupni, k němuž lidstvo dozrálo. Mnohé z nich to vede k příklonu k falešnému a nebezpečnému proudu – socialismu.
Doufám, že mě nikdo z přítomných nebude podezřívat, že jsem provedl tuto osobní kritiku západního systému, abych místo něho propagoval socialismus.
(Potlesk)
Nikoli, se svými zkušenostmi ze země uskutečněného socialismu rozhodně nebudu nabízet socialistickou alternativu. To, že socialismus, jakýkoli a všech odstínů, vede k všeobecnému ničení duchovní podstaty člověka a k nivelizaci člověka až k jeho zhoubě, dokázal svým hlubokým historickým rozborem matematik akademik Šafarevič ve své skvěle argumentované knize „Socialismus“. Brzy tomu budou dva roky, co vyšla ve Francii, a ještě se nenašel nikdo, kdo by na ni odpověděl. Brzy vyjde i v Americe.
Avšak zeptáte-li se mě, zda chci své zemi
doporučit jako vzor dnešní Západ, tak jak je,
budu muset otevřeně odpovědět: Nikoli,
vaši společnost bych jako ideál pro přeměnu
naší společnosti doporučit nemohl. Západní
systém ve své nynější duchovně vyčerpané
podobě není lákavý z hlediska bohatého duchovního
rozvoje, ke kterému se naše země
v tomto století protrpěla. Už jen ty vlastnosti
vašeho života, které jsem jmenoval, vyvolávají
krajní rozhořčení.
11
Je nesporná skutečnost, že lidský charakter
na Západě zeslábl, a na Východě zesílil. Náš
lid prošel za šest desetiletí – a národy východní
Evropy za tři desetiletí – duchovní školou,
která se jasně vymyká západní zkušenosti.
Složitý a smrtelně ničivý život vypěstoval
povahy silnější, hlubší a svéráznější, než prosperující
a uspořádaný život Západu. Proto by
přeměna naší společnosti ve vaši znamenala
v něčem vzestup, ale v něčem sestup – a to ve
směrech velmi cenných. Společnost nemůže
trvat v takové propasti zvůle, jaká existuje
v SSSR, ale bylo by rovněž žalostné setrvat
ve stavu takové bezduché právní hladkosti,
typické pro USA. Lidská duše, která trpěla
desetiletími násilí, tíhne k něčemu vyššímu,
vroucnějšímu, čistšímu, než nám dovede nabídnout
dnešní západní masová existence,
kterou jako vizitka ohlašuje nechutný nápor
reklamy, ohlupující televize a nesnesitelné
hudby. (Potlesk)
To všechno jasně vidí mnoho pozorovatelů
ze všech částí naší země. Západní způsob
života má stále menší vyhlídky, aby se stal
směrodatným vzorem.
Dějiny někdy nabízejí ohroženým nebo
odumírajícím společnostem symptomatické
výstrahy. Patří k nim úpadek umění nebo nepřítomnost
velikých státníků. Leckdy bývají
tyto výstrahy zcela hmatatelné, zcela přímé.
Tak třeba New York, ohnisko vaší demokracie
a kultury, zůstane několik hodin bez elektřiny
– nic víc – a najednou se davy amerických
občanů vydají loupit a dopouštějí se násilí.
Tak vratký a chorý je společenský systém!
Ne někde v budoucnosti, ale již nyní je
v proudu fyzický, duchovní, kosmický zápas
o naši Zemi. Všesvětové Zlo již nastupuje
k rozhodujícímu útoku, už už nás svírá – a vaše
obrazovky a publikace jsou plné laskavých
úsměvů a pozdvižených číší. Na oslavu – čeho?
I tak prominentní osobnosti, jako třeba
George Kennan prohlašují: Jakmile se octneme
v oblasti vysoké politiky, nemůžeme měřit
mravními kritérii. Právě tak, smíšením dobra
a zla, pravosti a nepravosti, se nejlépe připravuje
půda pro absolutní vítězství absolutního
Zla na světě. Proti světové, promyšlené strategii
komunismu mohou Západu pomoci jedině
mravní měřítka, neboť jiných není
(potlesk) ...
a jakékoli taktické úvahy se vždycky zhroutí
před strategií. Právnické myšlení lidi znecitlivuje
vůči jakýmkoli problémům: znemožňuje,
abychom viděli jak velikost, tak smysl událostí.
Přes hojnost informací – nebo částečně
právě její vinou – se západní svět velice špatně
orientuje v současné skutečnosti. Tomu
odpovídaly například anekdotické předpovědi
některých amerických expertů, že Sovětský
svaz nalezne v Angole svůj Vietnam,
nebo že drzé kubánské expedice do Afriky
by se daly lépe krotit, kdyby si Spojené státy
Kubu předcházely.
(Potlesk)
Tomu odpovídají i Kennanovy rady, aby USA přistoupily k jednostrannému
odzbrojení. Kéž byste věděli,
jak se vašim politickým mudrcům chechtají
i nejmladší referenti na Starém náměstí!
(Staraja ploščaď – sídlo Ústředního výboru
KSSS – pozn. vyd.)
(Potlesk)
A Fidel Castro již považuje Spojené státy otevřeně za nulu, když
si ve vaší bezprostřední blízkosti troufá vysílat
své jednotky za vzdáleným dobrodružstvím.
Avšak k nejkrutější chybě došlo nepochopením
vietnamské války. Jedni si upřímně
přáli, aby válka co nejdřív vůbec přestala. Jiní
soudili, že je třeba poskytnout prostor národnímu
nebo komunistickému sebeurčení
Vietnamu (nebo, jak se dnes zvláště názorně
ukazuje, Kambodže). Ve skutečnosti se však
účastníci amerického protiválečného hnutí
stali spoluviníky zrady národů Dálného východu
– spoluviníky genocidy a utrpení, jež
tam dnes otřásají třiceti milióny lidí. Slyší
však dnes západní pacifisti jejich sténání?
12
(Potlesk)
Uznávají dnes svou odpovědnost?
Anebo raději neslyší? Vzdělané americké společnosti
selhaly nervy – a nebezpečí se proto
podstatně přiblížilo k samotným Spojeným
státům. Lidé si to však neuvědomují. Neprozíravý
americký politik, který podepsal chvatnou
vietnamskou kapitulaci, údajně umožnil, aby si
USA bezstarostně oddechly – jenže tu již před
námi vyrůstá stonásobný Vietnam. Malý Vietnam
vám byl nabídnut jako výstraha a podnět
k mobilizaci vaší odvahy. Jestliže však Amerika
celou svou váhou utrpěla v pravém slova smyslu
porážku od malé komunistické polozemě, jak
chce Západ obstát v budoucnosti?
Měl jsem již příležitost říci, že západní
demokracie nevyhrála ve dvacátém století ani
jednu velkou válku. Pokaždé byla ochráněna
hradbou nějakého silného suchozemského
spojence, aniž se příliš starala o jeho světový
názor. Například za druhé světové války proti
Hitlerovi, místo aby zvítězila vlastními silami
– kterých měla ovšem dost – si vypěstovala
nejhoršího a nejsilnějšího nepřítele. Hitler
nikdy neměl tolik prostředků, ani tolik lidí, ani
tolik průrazných idejí, ani tolik přívrženců v západním
světě, takovou pátou kolonu, jako má
Sovětský svaz. Přitom se dnes již v západním
světě ozývají hlasy, jak by bylo možné postavit
se v dalším světovém konfliktu na odpor jedné
síle silou jinou, cizí – Čínou. Takový výsledek
nikomu na světě nepřeji: Nemluvě o tom, že by
to bylo jen další osudné spojenectví se Zlem,
poskytlo by to Americe toliko určitý odklad, po
kterém, jakmile by se miliardová Čína vybavila
americkými zbraněmi, by samotná Amerika
propadla dnešní kambodžské genocidě.
Ale ani seberozsáhlejší vyzbrojení Západu
nepomůže, dokud Západ nepřekoná vlastní
ztrátu vůle. Při takovém duchovním oslabení
se sama tato výzbroj stává kapitulantovi přítěží.
K obraně je potřebná ochota zemřít, a té je ve
společnosti, vychované v kultu pozemského
blahobytu, málo. (Potlesk) Zbývají jen ústupky,
průtahy a zrada. Na hanebné bělehradské konferenci
ustoupili svobodní západní diplomati
za mez, na které perzekuovaní členové naší
helsinské skupiny dávají v sázku život.
Západní myšlení se stalo konzervativním:
jen aby světová situace zůstala, jaká je, jen
aby se nic nezměnilo. Oslabující touha po zachování
statu quo je znakem společnosti, jejíž
rozvoj je u konce. Jen slepec může však nevidět,
jak Západu přestaly patřit oceány a jak se
pod ním stále zužuje suchozemské území. Dvě
takzvaně světové – ač zdaleka ještě ne světové
– války znamenaly, že malý pokrokový Západ
vnitřně ničil sám sebe a tím připravil svůj konec.
Další válka – nikoli nezbytně atomová,
v tu nevěřím – může západní civilizaci pohřbít
s konečnou platností.
Jak je možné tváří v tvář tomuto nebezpečí,
s takovými historickými hodnotami za
sebou, s takovou úrovní dosažené svobody
a údajné oddanosti této svobodě, ztratit v takové
míře vůli k obraně?
Jak se vytvořil dnešní nepříznivý poměr
sil? Jak upadl západní svět, po svém triumfálním
vzestupu, do takové bezmocnosti? Došlo snad
v jeho vývoji k zhoubným přelomům, ke ztrátě
směru? Zdánlivě nikoli. Západ pouze postupoval
a postupoval v ohlášeném směru, ruku
v ruce s jedinečným technickým Pokrokem.
A najednou se objevil v celé své dnešní slabosti.
Zbývá jediná možnost: hledat omyl v samotných
kořenech, v základech myšlení Nové
Doby. Mám na mysli onen na Západě vládnoucí
světový názor, který se zrodil za renesance a nabyl
politických forem za osvícenství, přešel do
základů všech politických a společenských věd
a dá se označit jako racionalistický humanismus,
nebo humanistická autonomie – vyhlašovaná
a uskutečněná autonomie člověka vůči jakékoli
vyšší síle. Anebo, chcete-li, antropocentrismus
– představa o člověku jako centru všehomíra.
13
Sám o sobě byl převrat způsobený renesancí
zřejmě nevyhnutelný: středověk se
vyčerpal, despotické potlačení fyzické přirozenosti
člověka ve prospěch přirozenosti duchovní
se stalo nesnesitelným. Ale i my jsme
se zřekli Ducha ve prospěch Hmoty – nemírně
a neúměrně. Humanistické vědomí, které se
prohlásilo za našeho vůdce, neuznalo vnitřní
zlo v člověku; neuznalo, že by člověk měl vyšší
úkol než pozemské štěstí, a učinilo základem
moderní západní civilizace nebezpečnou
úchylku uctívání člověka a jeho hmotných
potřeb. Rafinovanější a vyšší vlastnosti a potřeby
člověka, ležící za hranicemi fyzického
blaha a hromadění hmotných statků, zůstaly
mimo pozornost státních útvarů a společenských
řádů, jako by člověk neměl vyšší smysl
života. Tak vznikl průvan zla, který dnes volně
duje. Holá svoboda sama naprosto neřeší
všechny problémy lidské existence, a v mnoha
případech vytváří nové.
Při tom se v raných demokraciích – i v americké,
za jejího zrodu – všechna práva přiznávala
osobnosti pouze jako Božímu stvoření, neboli
osobnosti byla svoboda propůjčena podmíněně,
za předpokladu, že bude stále dbát na svou náboženskou
odpovědnost; tak zněl odkaz předchozího
tisíciletí. V Americe se ještě před dvěmasty
lety – ale dokonce i před padesáti lety – zdálo
nemožné, aby byla člověku poskytnuta omezená
svoboda, jen tak, k ukojení jeho vášní. Od té doby
se však toto omezení svobody ve všech západních
zemích vypařilo, došlo k definitivnímu oproštění
od mravního odkazu křesťanských dob, s jejich
velkou zásobou milosti, i oběti, a státní systémy
nabývaly stále dokonalejší materialistické
podoby. Nakonec Západ obhájil lidská práva ve
vrchovaté míře – zatímco úplně vyhaslo vědomí
odpovědnosti člověka vůči Bohu a společnosti.
V posledních několika desetiletích bylo definitivně
dosaženo tohoto právního egoismu v západním
vztahu ke světu, a svět se ocitl v ostré
duchovní krizi i v politické slepé uličce. A veškeré
technické vymoženosti vychvalovaného Pokroku,
včetně dobytí Kosmu, nevykoupily mravní bídu,
do níž upadlo dvacáté století a kterou nebylo lze
předvídat ani z pohledu století devatenáctého.
Čím více se humanismus v průběhu svého
vývoje stával materialistickým, tím více
umožňoval, aby na něj spekuloval socialismus,
a pak i komunismus. Proto mohl Karl Marx
(v roce 1844) prohlásit, že „komunismus je
přirozený humanismus“.
A ukázalo se, že to není zcela nesmyslné.
V základech zvětralého humanismu i jakéhokoli
socialismu lze rozeznat společné kameny:
neomezený materialismus, osvobození od
náboženství a náboženské odpovědnosti (za
komunismu dovedené až k protináboženské
diktatuře), soustředění na sociální strukturu
a její vědeckost (osvícenství osmnáctého
století a marxismus). Ne náhodou se veškeré
slovní přísahy komunismu točí kolem Člověka
s velkým Č a jeho pozemského štěstí. Je to
přímo zrůdná konfrontace – společné rysy ve
světovém názoru a způsobu života dnešního
Západu i dnešního Východu! Leč taková je
logika vývoje materialismu.
Přitom platí v tomto příbuzenském poměru
zákon, že se vždycky jako silnější, přitažlivější
a vítězný prosazuje ten proud materialismu, který
je levnější a tedy důslednější. Humanismus,
úplně zbavený křesťanského dědictví, nemůže
v této konkurenci obstát. Proto byl liberalismus
v průběhu minulých staletí a zvláště posledních
desetiletí, když se proces zostřil, ve světovém poměru
sil nevyhnutelně vytlačen radikalismem,
který zas musel ustoupit socialismu, a socialismus
neobstál před komunismem. Komunistický
systém se tak uhájil a upevnil na Východě právě
proto, že jej horlivě podporovaly (z pocitu příbuznosti!)
doslova masy západní inteligence, které
nepostřehly jeho ničemnost, a že když už nebylo
možné ji nevidět, alespoň ji ospravedlňovaly.
14
I dnes je tomu tak: u nás na Východě komunismus
ideologicky ztratil všechno, jeho prestiž klesla na
nulu, ba pod nulu, zatímco západní inteligence
je k němu ve značné míře náchylná a zachovává
mu sympatie. A právě to nesmírně ztěžuje úkol
Západu obstát proti Východu.
Nezabývám se možností světové válečné
katastrofy a společenskými změnami, které by
způsobila. Dokud se však denně probouzíme
pod klidným sluncem, je naší povinností žít
každodenní život. Jenomže existuje katastrofa,
která již vypukla v plném rozsahu: katastrofa
humanistického, autonomního, nenáboženského
vědomí.
Toto vědomí učinilo člověka mírou všech
věcí na Zemi – člověka nedokonalého, který
se nikdy neosvobodil od ješitnosti, zištnosti,
závisti, ctižádosti a tuctů dalších vad. A hle:
chyby, nezpozorované na počátku cesty, se nyní
mstí. Cesta, již jsme ušli od renesance, nám
poskytla bohatou zkušenost, avšak ztratili jsme
to Celé, Nejvyšší, jež kdysi leželo mezi námi
a našimi vášněmi a neodpovědností. Vložili
jsme příliš velké naděje do politických a sociálních
přeměn, a ukázalo se, že nám berou
to nejcennější, co máme: náš vnitřní život. Na
Východě jej pošlapává tanec machinací stranických,
na Západě obchodních. (Potlesk)
Taková je to krize: strach nejde ani tak z toho, že je svět
rozštěpený, ale z toho, že hlavní, od sebe odštěpené
části byly zasažené stejnou chorobou.
Kdyby byl člověk, jak prohlašoval humanismus,
zrozen ke štěstí, nebyl by zrozen pro
smrt. Ale proto, že je odsouzen k fyzické smrti, je
jeho pozemský úkol zjevně duchovnější: nespočívá
v hltání všedních požitků, ani v nejlepším
způsobu opatřování statků a jejich následného
užívání, nýbrž v plnění trvalé a krušné povinnosti.
Jeho životní cesta se tak stává především zkouškou
mravního vzestupu
(potlesk):
povinnost zní odejít ze života jako bytost vyšší, než jaká do
něho vstoupila. Je nezbytné přezkoumat již dnes
stupnici běžných lidských hodnot, v úžasu nad
její nesprávností. Není možné, aby se tvoje
hodnocení prezidenta opíralo jen o to, jaký
budeš mít plat a zda nebude omezen prodej benzinu.
(Potlesk)
Jedině dobrovolná výchova
sama sebe k osvícenému sebeomezení pozvedá lidi nad hmotný tok světa.
Lpět dnes na zkostnatělých formulích
období osvícenství je zpátečnictví. Tento sociální
dogmatismus nás nechává na holičkách
ve zkouškách, jež nám připravuje dnešní doba.
I když unikneme válečné zkáze, náš život
nezůstane, jaký je teď, protože by tak nevyhnutelně
zhynul sám od sebe. Nemůžeme nepřezkoumat
základní definici lidského života
a lidské společnosti: netázat se, zda je člověk
skutečně to nejvyšší, a zda nad ním není Vyšší
Duch. Zda je pravda, že o životě člověka a o
jeho činnosti společnosti musí především
rozhodovat hmotná expanze. A zda je přípustné
soustředit se na ni na úkor našeho
celistvého vnitřního života.
Svět stanul ne-li před zkázou, tedy před
dějinným obratem, který se svým významem
rovná převratu od středověku k renesanci,
a vyžádá si od nás duchovní vznět, vzestup na
novou výši rozhledu, na novou úroveň života,
kde naše fyzická přirozenost sice nepropadne
prokletí jako ve středověku, ale kde nebude
již rozdupávána naše přirozenost duchovní,
jako se to děje v době nejnovější.
Tento vzestup se podobá kroku na další
antropologický stupeň. A nikomu na Západě
nezbývá jiné východisko, než směrem vzhůru.
(Potlesk)
Přeloženo z ruského originálu, uveřejněného ve sborníku:
A. Solženicyn: Publicistika – Staťji i reči, YMCA-Press, Paříž 1981, pod uvedeným titulem
(nezkráceno).
Projev k absolventům Harvard university 1978
===================================================
PDF - Alexander Solženicyn - Projev k absolventům Harvard university
===================================================
Jeden den Ivana Děnisoviče - Adin deň Ivana Děnicovija
 |
| Jeden den Ivana Děnisoviče - Adin deň Ivana Děnicovija |
Solženicyn Alexandr
Ze studií na vysoké škole odešel po začátku druhé světové války dobrovolně do armády, byl důstojníkem dělostřelectva Rudé armády. Po kritice Stalina byl zatčen a poslán do trestného tábora, ve kterých strávil osm let. Po propuštění v roce 1953 byl odeslán do vyhnanství v Kazachstánu, ze kterého se vrátil v roce 1956 a o rok později byl rehabilitován.
Nikdy však nepřestal být kritikem sovětských poměrů, a tak byl v roce 1968 vyloučen ze Svazu spisovatelů a v roce 1974 zbaven občanství a vyhnán ze země. To byla reakce na román Souostroví gulag, který vyšel na Západě a který popisuje vězeňský systém Sovětského svazu. Solženicyn v něm čerpal ze svých vlastních zkušeností i z rozsáhlého výzkumu.
Knihu psal od roku 1958 do roku 1968.
První knihou, kterou Alexandr Solženicyn napsal, byl Jeden den Ivana Děnisoviče. V této novele se setkáváme s člověkem, který žije v komunistickém lágru z politických důvodů.
Z dalších významných knih je to třeba Rakovina z roku 1968 (vyšla na Západě v ruském samizdatu) nebo Případ na stanici Krečetovka z roku 1963.
Do Ruska se z exilu Alexandr Solženicyn vrátil v roce 1994. Zemřel 3. srpna 2008 na srdeční infarkt.
Alexandr Isajevič Solženicyn
(rusky Алекса́ндр Иса́евич Солжени́цын, 11. prosince 1918, Kislovodsk – 3. srpna 2008, Moskva) byl ruský spisovatel, disident, publicista a politický činitel.https://cs.wikipedia.org/wiki/Alexandr_Solženicyn
www.databazeknih.cz/knihy/souostrovi-gulag-91547
Aleksandr Solzhenitsyn's Commencement Address at Harvard University - english
Solzhenitsyn Center
Solzhenitsyn, on Civilization, Self-Restraint and Right Living
Kdo říká pouze to, co si ostatní přejí slyšet, by udělal lépe, kdyby mlčel.
Ludwig von Mises
zdroj
Did Alexander Solzhenitsyn say
“they know we know they're lying, but they keep lying to us, and we keep pretending to believe them”?
Probably NO
My víme, že lžou,
Oni vědí, že lžou,
Oni ví, že my víme, že lžou,
My víme, že oni ví, že my víme, že lžou,
Ale stejně lžou!
A Mountain of Crumbs Quotes Showing 1-8 of 8
“The rules are simple:
they lie to us, we know they're lying,
they know we know they're lying, but they keep lying to us,
and we keep pretending to believe them.”
Elena Gorokhova, A Mountain of Crumbs / Hora drobků
"Pravidla jsou jednoduchá:
Lžou nám, my víme, že lžou,
oni vědí, že my víme, že lžou, ale lžou nám dál,
a my předstíráme, že jim věříme."
https://www.quoteslyfe.com/quote/The-rules-are-simple-they-lie-to-255547
Critically acclaimed author Elena Gorokhova discusses A Mountain of Crumbs
https://www.youtube.com/watch?v=q6S-8y81rdU
#
Média, multimédia, tisk, press, news,
FakeNews
Solženicin
Alexandr Isajevič Solženicyn
rusky Алекса́ндр Иса́евич Солжени́цын
Díky!
OdpovědětVymazatNadčasové!